Nejkrásnější, nejhořčejší (poslední) rogainig

Před šesti lety jsme si s Ludvou v Ylläs udělali dluh a potají doufali, že se jednou na sever vrátíme a tu medaili jim sebereme. Když na letošní rok přidělili MS v rogáči do Kiillpä v Laponsku, bylo jasno. Přihlásili jsme se, domluvili s ostatními českými týmy, že si to uděláme hezký a začali trénovat. Fakt!

Všechno šlo jak mělo. Předzávodní výlet vyšel skvěle. Na špacíru z letiště do centra závodu jsme potkali jen soby a jednoho sériovýho finskýho vraha, kterýmu jsme ale nevoněli.

Byli jsme natěšený a měli v hlavách pankáčovou taktiku. Tady, kde se dá pít ze všeho a všude, toho na závod moc nepotřebujete. Vodu občas zředíme Kitlem, sem tam něco kousneme a půjdeme na dvě kola, ať jsme lehcí a běžíme to jako normální orienťák.

Poslední dva rogáče jsem musel zabalit, protože jsem po pár hodinách narazil do zdi. Motání hlavy a dušení se nebylo k běhu úplně friendly. Tady jsem ale věřil, že mě běžecký bůh ještě jednou nechá pořádně závodit. Musí přeci. Vždyť jsem se těšil. A trénoval. Fakt!

Nepustil. Na čtvrtý hodině začal stavět zeď, kterou jsme s Ludvou zkoušeli zbourat zastávkami, ale po osmi hodinách bylo jasno. Nejde to.

Sedli jsme si na kopec, čuměli do mělkýho polárního západu slunce, který narušovali jen pasoucíse sobi. Závodnická duše se uklidnila. Dobře, beru to. Takový konec je fér. Co ale Ludva? Vytáhl jsem ho od rodiny 200 km za polární kruh, aby si zaběhal jen čtyři hodiny? On je ale kurva-spravňák. Ani nehnul brvout. Prostě to vzal.

Když nám začala být zima, sešourali jsme se dolů do hash-housu, něco snědli a šli spát. Moc toho nenaspím. Hlava pořád šrotuje...

Ráno si jdeme na čtyři hodiny proběhnout ještě pár kontrol.

Brácha s Plechem běželi skvěle (6. flek), Fujda se Sádlem se taky pochlapili (11. flek, 4. ve vetoších), takže pro klacky to nakonec úplný dizástr nebyl a určitě napíší svůj pozitivnější pohled.

Estonský masakr elektronickou tužkou

V době kdy selfie je už oldschool a frčí dronie musí jít i klacky s dobou a následující příspěvek je formou videoblogu.

Protože dělání videoblogu je ale pěkná pruda (asi tak jako dronie), příště zůstaneme u klasického textu.

Vyřizování účtu začíná

Přesně za osm týdnů se vrátím do míst, kam jsem si sliboval, že se už nikdy nevypravím. Do oblasti Pskov v Rusku. Minulý rok jsme tam se Sádlem bojovali o světový titul v rogainingu a prohráli ho se soupeři (bratři Eensarové), vysokou trávou, obřími hovady a nakonec i s časem, protože jsme doběhli po limitu a pár bodů nám ještě navrch sebrali. Letošní Evropa je jen o pár desítek kilometrů dál. Prý v Estonsku (no uvidíme) a prý to tam tak zabušený nebude (no uvidíme).

Normálně by mě tam už nikdo nedostal, ale letošní rok není normální. Liverpool sahá po 24 letech po anglickém titulu a Ludvu přestala bolet kolena. A protože příští rok je MS ve Finsku za polárním kruhem a s tamníma bažinama, mechama, břízama, borůvkama a sobama máme nevyřízený jeden velký účet, jedeme se do Estonska zocelit a tak trochu si na sebe zase zvyknout. Vždyť naposledy jsme spolu závodili přes třemi roky na Icebugu a od té doby uplynulo vody, jak v řece, kterou jsme tehdá brodili.

Pro navodění závodní atmosféry a připomenutí si, že si nemám zapomenout koupit repelent, jsem si vyndal mapu ze závodu a projel fotky pořadatelů. A jal se vzpomínat...

Už shromaždiště vykazovalo standardní ruské prvky. Předpokládám, že vysoce postavený důstojník se opil a kam spadla jeho hlava na mapě, tam bylo centrum a nos směřoval k latrýnám.

Mapa vypadala krásně a hlavně velce - to je v Rusku základ. Na papíru nešetřili a zvolili velkorysé měřítko 1:30 000. Pošetřili, ale na zelené a žluté. Ty byly v lese (skoro všude), ale na mapě moc ne. Uznávám, Sádlo mě varoval.

Na závod jsem byl na moje poměry velmi dobře připravený. Fazoška tam byla, nějaké ty zkušenosti taky, doma pohoda (Petru podezřívám, že ani nevěděla, kam jedu) a hlavně jsem měl vymakaný systém stravování, který jsem si napsal na lahvičku, kterou jsem po hodině závodu ztratil...

Trasu jsme si naplánovali na dvě kola s návratem do hashhousu do devíti večer. Zdálo se nám to jako ideální, ale nakonec vítězili ti, kteří šli jen jedno kolo. Příště asi budeme muset použít při plánování špendlíčky - vychytávku zasloužilých rogainistů.

Do závodu jsme odstartovali svižně a hlavně čistě. Jedničku (55) razíme těsně druzí, ale budoucím vítězům tu nasazujeme osm minut. Jenže "První vyhrání z kapsy...". Pak pokračujeme sami a další čtyři kontroly si ťukáme jedna radost. Les byl pěkný, tvary vnadné, prostě ideální.

Pak ale přišla kontrola 99 kupka v bažině. Vypadá to snadně, ale při odbočení z hlavní cesty bereme pěšinu, co není v mapě, nacházíme špatnou kupku a pak jsme uprostřed zarostlý bažiny, kde je milion melioraček, křáčí a nad hlavou miliarda komárů, který tu neměli co žrát posledních sto let. Ztrácíme tu 15 minut a já kleju a kleju. Na dalších postupech dobíháme soupeře Kalinin-Dombrovskiy. To že jsme rychlejší nás těší, ale oni jdou evidentně jen na jedno kolo.

Na kontrole 25 máme být podle plánu za čtyři hodiny, ale jsme tu za 4:15. Je to po čáře 25 km, takže tempově 6 km/hod. Následuje běhatelná pasáž, ale je hrozný vedro a dostáváme krizi. Pereme se s tím, občas musíme jít i rovinky po cestě. Přesto držíme časový plán a na 73 jsme podle jízdního řádu za šest hodin, což znamená furt tempo 6 km/hod. 

Vedro ustupuje a další kontroly pěkně naskakují, takže do hash housu dorážíme ve 20:45. Máme za sebou 50 km po čáře (tempo 5,7 km/hod), náskok 15 minut nad plán a proto si dáváme spokojeně naložit a i pivko zasyčí.

 

Jenže v druhé části se citelně mění ráz lesa. Začíná být zabušený a na loukách hnusná vysoká tráva. Je to peklo, ale pořád se utěšuji, že ti co tu byli před námi, to museli mít horší. Sádlo se snaží poctivě mapovat, ale já svoji navigaci omezuji na stopování a jen si vybírám tu větší vyšlapanou cestu bordelem. Funguje to, ale stejně dost zpomalujeme. Úseky v zarostlém chodíme (takže skoro pořád jdeme). Na kontrole 84 jsme oproti plánu o dvě hodiny pomalejší (dlouhý hashouse + bordel), a tak přichází první zkracování. I tak jsme ale na 21 oproti plánu o 45 minut později. A pak přichází druhá chyba závodu. Už před startem jsme přemýšleli, jestli u 91 budeme překonávat úžinu, ale nakonec jsme se shodli, že tato mapová značka znamená "nepřekonatelné" a že nebudeme porušovat legendy (mapové). Pár týmů (včetně vítězů) to krosilo, prý tam byl dokonce starý dřevěný most a dlouho se to pak řešilo u JURY. My jsme to tedy jako slušňáci nekrosili, ale protože jsme v tu dobu už ztráceli přes hodinu na plán, zariskovali jsme, pohrdli obíhačkou a totálně se na přímé variantě zasekali, ztratili, zacyklili, prostě všechno špatně. Postup dlouhý 2,5 km jsme šli 44 minut. Krásná práce.

No nic, bojujeme dál, ale pořád jsme pomalý. Vůbec nechápu, jak tady běhali ti, co nás zařízli. Neustále se jen něčím prodíráme. Eensarové šli tuto pasáž za světla a na začátku (po 3 hodinách závodu) přesto nám tu dali hrozný kouř, zvláště uvážím-li, že to neměli tolik šláplý. Na 14 postupech a 18 km (po čáře) nám dali téměř dvě hodiny, což je prostě špatně.

Je šest ráno, jsme na kontrole 83, oproti plánu máme zásek přes 2 hodiny a to jsme ještě dvě kontroly vynechali. Nejsme zlomený, ale víme, že v tom bordelu prostě nezrychlíme. Přitom posledních šest hodin často rozhoduje o celém závodě. Kdo dokáže od rána zmobilizovat, běžet, nedělat chyby, dobře to naplánovat, vyhrává. Nám se to nepodařilo. Od šesti už posbíráme pouze 11 kontrol, což je 600 bodů a urazíme pouze 20,5 km. Vítězní Eensaři naopak seberou 17 kontrol, 890 bodů a urazí 24 km. My navíc přibíháme o tři minuty pozdě, 40 bodů nám berou, takže v poslední čtvrtině závodu od nich dostáváme 330 bodů.

Sumasumárum: I přes chybu v bažině, krizi mezi pátou a šestou hodinou, bylo první kolo dobrý. Po devíti hodinách jsme měli 1560 bodů a 48 km, zatímco vítězové 1800 bodů (45 km). Věděli jsme, že tahle část byla běhavější a méně bodová. Počítali jsme, že v druhé části zpomalíme, ale bude tu hodně bodů. Plán byl sebrat v druhém kole 2 160 bodů, což by nám dalo v součtu 3 720. To by sice na Eensary nestačilo (3 860 bodů), ale na druhé míso by to dalo bohatě o 200 bodů.

Po čáře jsme urazili 98 km (Eensaři 104 km), ale bohužel hodně jich bylo na konci jalových, protože jsme museli měnit trasu a poslední kontroly už byly spíš transportní do cíle, než že by za ně bylo bodů jak máku.

Průhledná lepící páska - univerzální pomocník.

Pěkný les, co? Tak toho moc nebylo.

Strava byla poctivá za tři michelinský hvězdy.

V cíli trošku kreklý, jak to má být.

Start mistrovství světa powered by Rusko.

Ludánku, nezapomeň si klobouk!

Jak se páchá roganingová sebevražda

Vlastně šlo všechno docela dobře. Až na neohrabané oblézaní skály na první kontrole, krizičku na třetí hodině, kterou jsme spláchli v hospodě cestou na 55 a příliš velkou důvěru rybářům, že kopřivy okolo rybníka u 87 prošlapou, jsme šli standardní závod. Ani začínající noční déšť nás nijak výrazně neznepokojil, protože jsme v tu dobu byli v hospodě (ano již podruhé), kde jsme se těšili milému zájmu místních děvčat.

Holky nás trošku zdržely /jak už to tak bývá /, a tak jsme na kontrole 52 měli oproti mému plánu ztrátu 20 minut. Byl jsem ale v klidu, protože jsem věděl, že nás od další kontroly čeká 5 km po asfaltu okolo hospody U Rozvědčíka, kde si určitě Sádlo zase vzpomene na svoje juniorský léta na sportovce, pošrotuje tuhle pětku za 20 min a ztráta bude smazána. Pokud to přežiju...

Ale ouha. Hned za polem nad kontrolou hrajeme loterii s cestami. Jednu bereme ale jistí si nejsme. Možná jsme zachrápali, ale nějak brzy to s námi začíná padat dolů. Míra to řeší jako mapař a má oprávněný pocit, že jsme moc na východě a padáme už do údolí. Já to řeším jako optimista a sbíhám ještě kus po cestě s tajným přáním, že jsme dobře. Zastavuji se u pohozeného lahváče. Je to ještě ten starej hnědej baňatej. Tady zoufale pálím všech 1500 lumenů dolů z kopce, že snad něco nasvítím. Nic. Míra už jenom tak mžourá kdesi vpravo. Jdu za ním a dobíhám ho na krásné kupce s krmelcem a rochništěm pro čuňata. Jestli my jsme na tom západním ostrohu, tak to jsme pěkný kkt. Zkoušíme traverzovat, ale je to tam totálně zasekaný, takže se postupně propadáme až dolů na asfaltku. Začínáme tušit, ale jistí si jsme až u závory před silnicí. No nic. Teď už to bude easy. Nebylo. Drápeme se na hřbet a po něm poslušně ke kontrole. Už je to nějaký dlouhý. Svítím všude okolo. Až jí nasvítím. Kuželku. Starej dobrej baňatej lahváč. Hnědej. Míra ale v tu dobu mrčí o dost dál vepředu. Dotahuji ho až na rovince, kde nevěří, že by mohl udělat takový kiks. Otáčíme to a počítáme vrstevnice. Tady by už měla přeci být? Je! Tamhle v tom zarostlým. A dokonce je tu i náznak tý vrtsevnicový cesty.

Postup na 60 minut jdeme rovných 90 a přidáváme si 130 výškových metrů, které fakt bolí.

Oblblý, naštvaný a zakyselený nastupujeme na asfalt. U Rozvedčíka už Sádlovo juniorský tempo nedávám. Zdá se mi, že pět na kilák je po 12 hodinách dostačující. Naštěstí turbozóna brzy končí, Sádlo močí a společně šlapeme údolím kolem skautskýho tábora. A začínáme mít divný pocity. Na kontrolu na kopci nad potokem se ještě vyštracháme, ale tam padáme a mám pocit, že na chvilku i usínáme.

Další čtyři hodiny se s tratí spíš pereme a z letargie se probíráme vlastně až po odpočinku na železničním mostě v Žloukovicích.

Tahle noční čtvrtina se opravdu nepovedla. Slabých 28 km, 460 bodů a 6 kontrol.

Naštěstí jsme se na poslední čtvrtku trošku probrali a od bráchy s Plechem tak nedostali ostudně naloženo. A kdybychom nebyli blbci a vzali 99, tak jsme naopak mohli vyhrát hasičák my.

Šok! Brácha mě vyměnil.

Že spolu poběžíme ME v rogáči ve Španělsku jsme se domluvili dávno na podzim a já dřel jako nikdy. S LU2 jsem si šel do rychlosti (i žaketu) při HROBu, při P100 si vyzkoušel dlouhej finiš, založil si transparentní tréninkáč, s Lorencem se naučil nevzdávat, na J50 zapracoval na odrazu a cejtil, že jsem nejlepší jak Žito.

Jenže do Španělska brácha odjel s nějakým Japoncem Takyjakonakaši. Ten to hned od začátku dost chladil, že prý má v průduškách půlku Fukušimy. Do kopců sýpal jak důchodce táhnoucí se z Kauflandu a z kopce ho bolela záda. Párkrát se pokusil jít do čela ve fikačce v lese, ale protože každá odbočka z cesty do lesa byla vykoupena roztrženými klacky a časovou ztrátou, stáhl se a když mu dosloužila čelovka, raději o půlnoci zkolaboval, zamotal se do alobalu a hledal sílu v deliriu.

Japonská hrdost mu nedala navázat se na špagát a tak pěkně trpěl dalších 12 hodin, aby si dobře pamatoval, že pýcha jenom bolí. 

Plán sebrat všechno se definitivně sesypal ve dvě ráno na 85, kdy si Japonec prosadil variantu s vynecháním 46 a 35. Protože se ale pořád hrozně táhnul, došlo i na vynechání 48, 39 a 68 a cípu 37, 72 a 44, kam se teda ani bráchovi moc nechtělo. 

I přes tragickýho Japonce z toho byla málem placka, stačila vzít jenom 69 která byla sotva kilák zabíhačka po rovině. Škoda.

Co z toho plyne? Příště místo Japonce radši čokla na dogtreking.

Číselné summary:
- 123 km po postupu (78 km po čáře)
- převýšení 2840 m
- mapovýc chyb: 3+3+2=8 min
- postupových chyb: 2+2+3+3=10 min
- zbytečné fikačky v křoví: 5+7=12 min
- chyby celkem: 30 min (2 %)

Žádná sláva, mámo!

Když jsem se před X lety dozvěděl, že MS v rogainingu bude v Krušnejch okolo Šindelový, začal jsem se těšit jak školák na prázdniny. Drsnej kraj, drsný počasí, drsná trať, to bude paráda. Petra si těch keců doma dost užila. A najednou tady ten závod byl. Samozřejmě, že nějaká teoretická se nekonala, spánkový deficit z PP nedohnát (ba naopak), ale co, je to ten očekávaný závod, to se nějak urve. A hlavně všichni ti neznalci z celého světa vůbec netuší, co Šindelová dokáže. Bude to sakra těžký a safra pomalý. A tak jsme to s Fujdou naplánovali. Na slabých 120 km.

Jenže Fujda je tahací čokl. Když může, tak rve, co to jde. Žádný kalkulace, žádný šetření. A tak po dvou hodinách máme skoro hodinu náskok nad plán. Co s tím? bouchat dál, to je jasný. Furt čekám, že se někde zasekáme v bažině, budeme něco bezradně hledat v zašitejch melioračkách, ale nic. Po třech hoďkách máme více jak hodinu náskok a tak začínáme přichazovat čučka kontroly, který jsme ani nechtěli brát. Ale běží se nám dobře, kontroly naskakují, potkáváme masíčko, rozebíráme holky a zdevastovaný realitní trh a nic nám nechybí.

Po sedmi hodinách přichází první chyba. Dokolečka chodíme rýhou, na jejímž konci má být kontrola. Když už to po půl hodině chceme vzdát, všímáme si, že někteří závodníci  chodí po cestě jako by tuhle kontrolu vynechávali. Ale proč? Když je za devadesát. Naposledy tedy lezeme do rýhy. Poprvé i vlézám do hustníku, ve kterém rýhu ztrácím. A ejhle. Nálézám ji znova za hustníkem. A i s kontrolou. WTF. Mrčíme a bušíme to o to víc. Naštěstí to bylo do kopce, protože kdyby ne, tak kontrolu určitě přeběhneme o světadíl dál. jediný pozitivum je, že díky chybě a přihozeným čtyřem kontrolám navrh už jsme v plánovaném časovém koridoru.

Na další kontrole potkáváme Plecha s bráchou a ztracené španělské řezivo. Kluci jdou ještě na jednu a pak do hospody na pivo, my na studánku a do noci dál. I když jeden gel skrz mě projede téměř bez zpracování, pořád je nám hej a po 12 hodinách vytahujeme z rukávu krásnou tempovku a předbíháme na traversovce jednohu Rusáka za druhým. A co z toho? Že jim po 20 minutovým hledání lomu uprostřed lesa, nacházíme rýhu u cesty. S kontrolou. WTF podruhý! Jak čekám na Fujdu, než se ke mně skrz smrčky dostane, solidně vymrzám a z dalších postupů si pamatuju akorát ukrutnou kosu a na konci Japonce. Padla krásná mlha, vylézáme na polootevřené prostranství, ze tmy vidíme světla a slyšíme ruské hlasy. Stalker jak prase. Mažeme odsud.

Dostáváme se na hřeben, který prý byl krásný. Možná. My díky mlze, dešti a tmě vidíme na pět metrů. Nekecám. Chvilku hledáme jeden potok v hustníku, ale jinak celý hřeben zvládáme hodně slušně. Potkáváme "Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech" i Dana Tománka. Pořád se nám daří na rovinách utíkat, i když za styl už bychom toho asi moc nepobrali. Blbý je, že je pět ráno, do limitu zbývá 7 hodin a my už máme v plánu jenom osm kontrol. Což o to, už jsme docela vyřáděný a běhat se nám už moc nechce, ale přeci jen tu nejsme jako Alda na dovolený. Naštěstí nás na další kontrole posílá do kolen studenej fučák, takže se chvíli nestraráme o body, ale abychom nezmrzli, ale jakmile si bereme suchý propocovák (víme, jsme srabi, že jsme ho tahali s sebou) a vlezeme do lese, už je zase dobře. Na trati jsme 18 hodin a 23 minut a už toho moc nevymyslíme. Pokorně sesbíráme, co nám tam zbylo, jednou si zastresujeme, když se místo hodinek podívám na výškoměr a zděsím se, že už je 9:30, ale pomalu, ale jistě si to kulháme do cíle. Bez stresu a motivace je najednou fyzický výkon úplně na nule.

V cíli dostáváme hroznou kládu, kterou jsme si snad za těch 145 naběhaných km (104 po čáře) ani nezasloužili. To zase dostaneme od Lochnese kázání...

Brácha s Plechem nám dali 150 bodů a jsou sedmí, my za 3040 třináctý. Aspoň že nás nezařízli žádní další Češi.

Příště holt nesmíme být takový bábovky a naplánovat si pořádnou dardu a radši tam chcípnpout, než se pak kopat do zadku. Což ale neznamená, že jsme se zase pěkně neposlali do kytek. Dneska je středa, a rozhodně není pohárová.

Na jedničku s nasazením.

V cíli nabaleně.

Plech jakoby čekal radioaktivní záření.

Na to brodění jsme se asi měli zeptat

Icebug 24 - už jsme tenhle závod měli s Ludvikem na mušce pár let. Ale před dvěma lety jsme své rogaingové choutky ukojili na ME ve finském Ylläs, takže do Hemavanu ve Větrných horách jsme se jeli zníčit až letos.

Hned po příjezdu se nám dostávalo od pořadatelů nadstandardní péče, protože od kluků z východu nemohli očekávat nic dobrého. Minimálně počítali, že se někde přizabijeme, nebudeme pojištění (což byla pravda) a ještě někde něco zestátníme. Takže když ředitel závodu Björn Rydvall (mimojiné kapitán věhlasného adventurového týmu Silva Gerber) viděl, jak do mapy plánujeme postupy, nenápadně se přitočil a že prý bude fér, když nám prozradí některá úskalí. Podle mě to ale byl jenom trik jak zkontrolovat, že si neplánujeme postupy přes ty 300 metrový srázy. Když se uklidnil, popřál nám good luck a šel si po svých. My taky a lupli pár plechovek na minerály a odvahu. Škoda jen že se Björn (mimochodem víte že to norsky znamená medvěd?) nepodíval i na jih mapy do nížiny, kde jsme si naplánovali menší brodění...

Start je až ve dvě odpoledne, takže máme ráno fůru času na proflákání, abychom pak zase nic nestíhali. Na rozpravě tak ještě žereme těstárny a do busu směr start dorážíme poslední a bez čísel, za to oproti ostatním se slušně velkými batohy, i když povinný spacák jsme dost zdatně zkomprimovali průhlednou lepící páskou, že by Sir Joseph čuměl.

Na startu je pohodička, očumujem soupeře (a soupeřky pochopitelně) a Ludva si kráti čas hledáním flašky, kterou zapomněl v busu. Pořadatelé s tím ale asi počítali, takže ji mají u sebe a Ludva tak nebude muset být 24 hodin na suchu.

Na mapový start se má podle pokynů běžet za gorillou. Moc to nechápeme, ale radši děláme jako že jasný, vždyť jsme borečci. Nakonec se jen nějaký pořadatel oblíknul do kostýmu gorily a na hlavu si dal kameru.

 Hned od startu za to berou kluci ze Silvy. My děláme jako že nic a cupitáme uctivě opodál. Protože první kaňonek jsme překrosili trošku líp, jsme asi po půl hodině zase s nimi, což je asi znervóznělo a nasadili do kopce jakoby by už byla závíračka. Necháváme je být a raději se věnujeme okolí.

 Dvojka pod námi v údolí, trojka vlevo na kopci a když budou ráno síly, tak sedmnáctka vlevo na kopci.

Na trojku to byl kurevskej kopec, ale kontrola nádherná.

Bylo krásně, a tak někdy byla navigace docela easy. Stačilo se rozhlédnout...

Asi po deseti hodinách závodu opět potkáváme hochy od Silvy. Jak se nám pak svěřili v cíli, mysleli si, že nás doběhli a že máme stejně bodů jako oni. Jenže my jsme cestou strategicky dvě málo bodované kontroly vynechali, takže když oni začali zase hnát jako šílení, šli jsme si dát pivko. Sakra bodlo!

Že to nebude potůček, s tím jsme počítali, ale že to bude jak Berounka u Rozvědčíka, to nás trochu překvapilo. Nakonec i na pár prsíček došlo. Sorry za kvalitu, ale i když byla skoro polární noc, moc světla si foťák nevzal.

 Taková tma nebyla, jenom jsem zkoušel umění. Romantika, co? Chvilku předtím se Ludva poblil z Powerbarky.

 

Našimi velkými soupeři byli Rusáci z Omegy. Na podzim nám s bráchou vyfoukli prize money na Ukrajině, tak jsem na ně měl dost zálusk. Když nám ráno na občerstvení řekli, že jsou 20 minut před námi, zrychlili jsme indiána a brzy je měli na dohled. Chlapci o nás ale nevěděli, takže jsme krásně v přímém přenosu viděli, jak fixklujou a na kontroly nechodí ve dvou. Takže jsme si je blejskli, na dalším postupu docvakli a ve výšlapu na předposlední kontrolu jim pohrdavě ukázali záda, šmejdům! (pro důkaz klikni)

Závěr už jsme prokalili.

Nakonec jsme si za nějakých 110 naklopítaných kilometrů a 4200 vyšplhaných metrů stoupli na druhý nejvyšší stupínek. Björn nás pochválil a odměnil lampama Silva. 

Ludviku díky, bylo to parádní!

Takhle to viděl můj parťák LU2.
A tahle můj modrý Panasonic FX 10.

Btw. nechcete někdo Silvu Alpha 2? Ludvik si svítí Hongkongem, já mám Lupinu.

Na Fujdu to furt nestačí.

Protože on je vícemistr ČR, zatímco já jen skromný vícepřeborník.

Ale budu makat dál a snad to jednou přijde. Tentokrát to v Šindelový na trofej největší nestačilo, ale jinak to byl závod naprosto parádní a za každou kontrolu, kterou jsem našel a přes bažiny, polomy, vývraty a ostatní lesní harampádí se ke kontrole vůbec dostal, jsem byl fakt rád. A takových závodů více a méně nesmyslů v kopřivách a moravským chroští.

Vedle luxusního terénu bodovalo shromaždiště: klasickej stánek, klobás, pívo a dopolední venkovskej match.

Pívo, buřty a rambo senior.

Šindelová dostala čtyřku. Ale co. Hlavně že bude chutnat.

A příští rok si tenhle masakrální terén užiju 10x víc. Na MS v rogainingu začínám pomalu ladit...

Jaký je ukrajinský chleba? Zatraceně tvrdej ...

No, pobyt u východních bratrů je vždycky pěkná škola života. Potvrdil jsem si to i teď o víkendu, kdy jsme s bratrem rogainingovali v Bukovelu - ukrajinském ski středisku, který ve stylu stokrát nevkusnějšího a tisíckrát megalomanštějšího Špindlu vyšvihla na zelené louce armáda během jednoho roku.

To už nám je hej - víme že přežijem. Hřeben smrti máme za sebou, teď už jsou jen 3 hodiny z kopce.

Proto se nevyhnu pár radám do života. Ale nelekejte se, ctěte dál, bude to zábava s nadhledem. Ono tamní život bez nadhled ani brát nelze. Jinak by vás to poslalo k zemi, jak levej hák Vitalije Klička. A jedna do gulí od bráchy Wladimíra.

První rada - Až pojedete na Ukrajinu, mějte v pořádku všechny papíry od auta.

7:00- přijíždíme na SK/UK hranice, vypadá to skvěle, před námi pár aut
7:01 - začína pršet
7:30 - slovenští celníci drobně buzerují, ale v pohodě
7:45 - zato ukrajinský hovado, už tak našponovaný že mu v uniformě vlhnou cigára, se vytočí ještě víc, když u nás nenajde chlast, drogy, cigára ani zbraň. Naštestí je pozornej a vítězoslavně zjišťuje, že v malým techničáku nejsem zapsanej ani já ani bratr. Vysvětlení, že jsem zatím přepsanej jen ve velkym, ho vůbec nezajímá. Z velkýho techničáku si chce ubalit Fidelův doutník, teď je vítěz. Vrací nás zpět, ať dovalíme potvrzení.
8:00 - i když jsme neopustili prostor hranic, musíme při výjezdu u Slovaku všechno vyskládat. Asi to holka v uniformě dostala... Nás ale nedostala - zase žadný cigára, alkohol, ani pašovaná nafta.
8:15 - před obecním úřadem ve Vyšném Německém stoji Passat s kouřovými skly. Je to dobrý, starosta je v uřadě.
8:30 - volám Marmošce, jestli by nenapsala plnou moc a neposlala faxem na mistní úřad. Jasně že počkáme ... děti do školky ... nákup ... domu ... napsat ... poslat Plechovi ... odfaxovat. Zaléháme a snažíme se něco naspat.
10:30 - pípa SMS, fax odeslán
10:35 - asi došla páska, chlapci, není to k přečtení. Zkuste v Krčavě.
11:00 - v Krčavě paska lepši, i když žádný zázrak.
11:29 - zacina lejt
11:30 - ukrajinský hovado, hned jak nás vidí, ožívá
11:35 - není notářsky ověřeno, chlapci, vy jste auto ukradli!ZPĚT!!!
11:36 - v autě za námi se s pochopením usmívají. Taky je to kkt vrátilo, a tak nám radí, kde v Michalovcích najdeme notáře.
12:55 - notářka se diví, proč jsme do pasu nedali pár éček a pro jistotu vystavuje potvrzení dvě, i na cestu zpět
14:30 - borce už naše notářské potvrzení moc nezajímá. Přijeli pánové s vysokými čepicemi a pořádnými pupky. Třesení pažemi nebere konců, Čehuni už vypadněte, teď se bude dojednávat byznys.

Čím vyšší čepice, tím snazší život. My neměli ani kšiltík, takže si nás na hranicích pěkně vychutnali.

Druhá rada - jezděte v noci, je to větší digihra.

Uzhoror - Mukacevo - Ghust to je nase trase do Karpat. No jo, jenze kdo se ma v tech jejich obrazcich vyznat. Takze jakmile mi bracha na spolujezdci vytuhnul, palim to misto na Ghust na Lvov. Tehle 60 kilaku nas bude jeste mrzet ... Brzy se zacina stmivat a cesta zacina byt slusny ralley. Chcanec, vesnice neosvetlene, vsude doury a po silnicich se samovolne potulujici lide, cykliste a zvirata, radne posilnena vodkou (vcetne zvirat). Blikacka nebo reflexni paska je na Ukrajine asi sprosty slovo. Vzpominam na proparene dny a noci u Fandy na pude se hrou Taxi. Zvysuji frekvenci steraci, pridavam plyn, priviram oci, volume doprava a jen pocitam body: dira, ohozena babka, odhozena kocka, strachnuty sabaka, sejmul jsem oba ty cyklisty nebo jen jednoho? Kdyz jedu na hranici svych ridickych skills, predjizdi me Transporter. Visim ji. Dokud se prede me nezacne cpat dodavka se sklem...

Jsem rad, ze jsme pred pulnoci na miste. V jednu ulehame a vime, ze zejtra to budeme muset odbehnout na drogy.

Rada třetí - na východě svíta a vše tam jde pomaleji.

Budime se totalne rozsekany v devet. Za hodinu mame dostat mapu, za tri vybihame. Uz je jasny, ze to bude zase pekna punkacovina.

Mapa vypada milosrdne. S americkym sebevedomim spojujeme vsechny kontroly. Vzdyt staci jit po care 4 km za hodinu a v pohode to dame. Dokonce bychom mohli byt uz v osm rano zase ve spacaku. Mame to na dve kola, takze si bereme jen par gelu a ctyri Gutary, kdyby se nam nahodou chtelo spat. Ja si ani neberu Camelu. Chcije, a stejne jsem si doma zapomnel ke Camelu hadicku.

Z kóty 1719 m/n/m byly parádní výhledy do mlíka.

Start nestihame asi o 5 minut, takze vubec netusime, jake mame soupere. Ale ono je to skoro jedno. U Rusaku clovek nikdy nevi. Muzou jit v mokasinach s bambulkama a igelitkou a stejne ti nemuseji dat sanci, protoze pro ne je survival denni chleba.

Brácha si dáva na salaši v hash housu čínskou polívku ...
... zatímco já si musel dávat bacha na domácího pašu. Byl slušně nakalenej, a když jsem ho vyfotil, chtěl mi utrhnout prst. Měl sakra sílu, že oba pořadatelé měli problém ho zkrotit.

První dva kiláky po zpevněnce a pak odbočit na cestu ... to je cesta tenhle ekl? Všude ostružiny a popadané stromy. Lesem to také nejde obejít, tam je to ještě horší. Co se dá dělat. Musíme to kousnout a prolézt. Horší už to nebude. Bylo. A vždycky když už jsme si říkali, že "tohle není už možný", tak na dalším postupu si laťku "nemožnosti" zase posunuli. Vrchol přišel na postupu na kontrolu 41, na který jsme se celý závod těšili, jak si tam pěkně pobrousíme hřbítek. Jenže hoši tam nějak zapomněli šlápnout aspoň náznak stezky, takže z toho bylo 2 hodiny přelejzání šutrů ostrejch jak anglický skluzy a slizskejch jak Gianluigi Buffon.

Zelbohu podobnych postupu, kdy jsme nebyli schopni jit po care ani 2 Km/hod byla temer tretina, takze jsme brzy museli nas ambiciozni plan (vysbirat vse do sedmi rano) brzy vylejt a zacit preplanovavat. Coz se v neustavajicim desti a kose delalo s chladnou hlavou blbe. (I kdyz vlastne na usi mi kosa docela byla.) Nakonec jsme se shodli na plan smrti a i kdyz jsme sebou meli vybaveni jen na 12 hodin, rozhodli se nevracet zpet do centra, ale jit jedno velke kolo a pretlouct tech 12 hodin navic na to, co najdeme po kapsach. Nastesti jsme toho tahali trosku vic, takze nam ve finale chybel jenom nejaky Gutar nebo Sleha. Coz nastesti zachranila paradni salas, kde jsme se zabalili do NRC folii a dali si s par hlodavci pekny 20ti minutovy power nap.

Po probuzení nikdo nevypadá dobře.

Mapa byla slusna, i kdyz sedela jenom tam, kudy zavodnik mel jit. Kdyz jste se treba podivali na druhou stranu udoli, tak jste videli cesty, ktere v mape vubec nebyly. Proste efektivita mapovani:-) Obcas tedy bylo tezke drzet cestu, kdyz ta se casto podobala totalne zabusenymu hustniku. Nastesti je Ukrajina plna uvedomnelych turistu, kteri,
Cesty znaci odpadky. Zvlaste plechovky a plastaky zapichle na vetvich jsou v noci krasne k nasviceni.

Nakonec nás (poměrně o dost) porazili jedni Rusáci. Zamrzelo nás to zejména z toho důvodu, že nam vyfoukli prize money 7000 ukrajinskych klacku (asi 1000 dolaru), protoze pak bychom mohli jet domu jako kralove a vsechno vyhazet na pokuty a uplatky ukrajinskym strazcum poradku. Takhle jsme zase zustali trcet na hranicich 4 hodiny...

Za medvědy na ukrajinu!

Zítra s bráchou razíme na východ na karpatský rogaining. Co nás tam čeká, těžko odhadovat. Je to prostě východ. Ale asi pěkný kopce, v noci kosa, nepředvídatelní soupeři ... a možná medvědi.

Ale my víme, jak na ně.


Dosadit "fuck" je klasika. Moje oblíbené je "drank".

Co necháte lovce s medvědem udělat vy?

Je to tam!

BT limit splněn. Sice jen Béčko, ale na podzim, na podzim, to vám povidám, to pude!
Jak plnění probíhalo krásně zaznamenal pořadadel Ďunďa. Časem tam přibudou fotečky a možná i záznam z kamery strážníků 11. okrsku.

Test formy před víkendovým rogainingem v pořádku.

Mrazivý řev

Datum: sobota 5. prosince 2009
Pořadatel: NPapn et klacky.cz
Sraz: Od 14:00 v Bránický nádražce
Start: Hromadný z vlaku, který vyjíždí 14:40 z nádraží Braník.
Systém závodu: Panákovo-hospodský skorelauf/alkotrekking, složitý nepřehledný systém bodování zohledňující kombinaci hledání kontrolních bodů v lesích s návštěvami hospod v mezilesí.
Bez časového limitu!
Závod je povoleno a doporučeno vzhledem k hospodským kontrolám absolvovat ve dvojicích či vícečlenných skupinkách, nicméně přihlášky i hodnocení budou evidovány za jednotlivce!
Mapa: Brdy 1:50000 rogainingová speciálka + Jezírko 15000 lampionová speciálka

Startovné: Bude stanoveno podle počtu závodníků a množství pitiva na kontrolách, předběžně 100-150 Kč.
Doporučená výbava: - nepromokavé oblečení a obutí spíš na několikahodinový trek/výlet než na běh
- svítilna
- peníze na útratu v hospodách
- spacák pro nocleh ve vile V Luhu
Přihlášky: Přes lahvačove.misto hned teď (ať je jasno v preferencích :-), nejpozději do středy 2. 12. 15:00 pomocí následujícího formuláře.

Závod se koná pouze v případě, že se v termínu přihlásí alespoň 7 účastníků.

Po závodě můžete přespat u mě doma v Řevnicích ve vlastních spacácích.
Poslední vlak z Řevnic do Prahy jede 23:13, první 4:14.

Kudy jsme to běželi?

Na Route Gadget se lze podívat, kudy jsme si to s Ludvikem cupitali při letošním MČR v rogainingu. Mrkni na to ZDE > choose class MO24-1.
Doufám, že se pochlapí i ostatní týmy, aby animace stála za to:-)

Jinak pan řídící Tojnárek nás s Ludvikem pochválil, bo jsme prý od Dubí šli podle jeho přání.

To byla pankáčovi! Bramborová

Pokyny k ME v rogainingu zněly poměrně jasně: „Závodí se v okolí Ylläs - finském lyžařském středisku ležícím asi 200 km za polárním kruhem. Do prostoru velikém téměř jako dva KRNAPy (600 km²) pořadatelé rozmístili 60 různě obodovaných kontrol. Limit 24 hodin a závodníci seberte bodů, kolik dokážete. V jakém pořadí – to je na vás. Na občerstvovačkách si naberte vodu z potoka, medvědi a vlci zde v poslední době spatřeni nebyli.

Mapu s kontrolami a bodovým ohodnocením jsme dostali 3 hodiny před startem. V českých terénech si plánujeme trasu po spojnici okolo 105 km. Tady jsme měli z terénu trošku větší respekt, a tak jsme si ustřihli provázek na rovnou stovku. Věděli jsme, že zkušenosti drží v rukávech jiné týmy, a tak jsme hledali, co by mohlo být to naše eso do této partie - půjdeme do toho jako pankáči, protože kdo nic nemá, nic neřeší, nic neztrácí. Takže jsme hned odpálili variantu s návratem do centra závodu, kde bychom se zbytečně zdrželi v hash housu při občerstvování. Pořádný světlo nám musí stačit jen jedno, vždyť je tady na severu tma sotva čtyři hoďky. Každé oblečení se promočí nebo propotí, ponožky nemá smysl v bažinách měnit, povinné náhradní tričko si holt vezmeme. Ale jako správný pankáči jsme si dopřáli krásné zelené okované boty Icebug od Kazboše.

Hrubou trasu jsme si naplánovali poměrně rychle, zoptimalizovali (pro nemanažery vyhodili) nevhodné kontroly, načrtli ústupové varianty a měli téměř hodinu na zalepení mapy a sebrání těch pár švestek, co jsme si s sebou brali. Ale jak to tak bývá, start klasicky nestíháme a Ludva se vyměšuje u lopaty Caterpillar, když ho míjí 800 startujících běžců. V sedle na sjezdovce už ale jsou před námi jen legendy tohoto sportu Bořan se Sádlem a když na další kontrolu vypínáme mozek a děkujeme DNA za pevné kotníky, už si nerušeně postupujeme závodem sami. Kontroly naskakují, Red Bull rozmíchaný v Coca Cole funguje, v každé bažině křičíme „nehoupat“, prostě si závod užíváme. Po dvou hodinách mě trošku rozhazuje asi metrový had, kterého téměř hrotem Ice Bugu probodnu. Jak tady takové teplomilné zvíře může přežít? Vzápětí maličko chybujeme, když v bažinách ztrácíme cestu, která je v zimě využívána jako truck pro skútry. Brzy ale postup narovnáváme a frčíme na vlně euforie dál a začínáme jako v dobách centrálního plánování plnit nad plán. Místo 1km za 15min dáváme 1km za 10min. První dvě možnosti na prodloužení plánované trasy ještě odmítáme s tím, že terén se může změnit, v noci zpomalíme, začneme chybovat, sobi nám přestanou zvedat tempo a náladu. Ale když jsme na 17. kontrole místo v deset večer již v půl sedmé, začínáme si přihazovat kontroly, které bychom normálně nebrali.
V osm se zatáhlo a na závodní prostor spadlo naráz několik panáků vody s ledem, takže ještě druhý den dopoledne se po lese válejí haldy krup. Pro nás to znamená běžet ještě usilovněji, protože punkáč Ludva si nevzal dlouhej propocovák a běhá tady za polárním kruhem jenom v tričku a Pertexce. Ještě než se setmí, brodíme dvacetimetrovou řeku, ale hloubka nedosahuje kritické výšky nad stehna. V noci přichází první chybka v dohledávce na asi 5 minut, ale další terčíky již se Silvou a čelovkou nacházíme jak po másle, a tak se odměňujeme kyselýma rybičkami. Nad ránem přichází terén, kterého jsme se obávali - popadané břízky, zarostlé bažiny, bush a rozvodněné potoky. Osm kiláků se zde prodíráme téměř dvě a půl hodiny. Trošku nám zde padají pyšné frňáky dolů, což je ale dobře, protože opět prší. V poslední části závodu se terén opět zrychluje, a tak v poklidu vyzobáváme kontroly, které jsme původně plánovali jako „co kdyby“.
Z poslední kontroly je to do cíle kilák po silnici a máme na to celou hodinu. Šmajdáme si a naplno vychutnáváme bolístky nasbírané během závod ( Ludva dokonce druhý den vytahuje trumf v podobě zvrklého kotníku).

Teplý bujón v cíli rychle odplavuje drobné výčitky z vynechaných dobře bodovaných kontrol v první části závodu a mírné zklamání ze čtvrtého místa. Na první dva týmy bychom ale ani tak neměli. Druzí Estonci vypadali na vyhlášení, že snídají syrové soby a rukama kácejí stromy. První Fini na vyhlášení nebyli. Museli prý ještě před ceremoniálem odcestovat. Hádám, že na přechod Grónska…