Za blbost se platí. A hned čtyřikrát!

Začíná nám táhnout na léta, kdy nás budou těhotné dámy pouštět sednout a neudržíme myšlenku ani moč. Junioři budou rychlejší, silnější, ale my zkušenější a chytřejší. Jenže zatím to tak není a tak ukázkovou hloupost a nezkušenost, co jsme předvedli letos na EPO survivalu, by nedokázal snad ani nejzamilovanější dorostenec.

Centrum závodu je v kempu na Karlštejně. To je od nás z Řevnic kousek. Nejednou jsem ten úsek kolem Berounky běžel, když jsem cestou z večírku zachrápal ve vlaku a přejel. Takže okolí znám dobře i v noci.

EPO survival jsme jeli zatím každý ročník. Všechno víme, všechno známe. Natrénováno máme z Turecka, harampádí na závod už jsme za ty léta taky nashromáždili, nemusíme nic řešit.

Propozice prolítnu jen během týdne v rychlosti v mobilu a závod pouštím z hlavy. V pátek večer s bráchou kouknem na mapu a zase se jen utvrzujeme, že všechno víme, všechno známe. Nejdřív dáme lodě, pak oběhneme trek s brusleme a lezením, na kole pojedeme směr orienťák, ať jsme schopný ještě běžet a neporazí nás na něm Perák s Hvězdářem, posbíráme pár kontrol na hřebenu Brd, namočíme se na Bolskrosu a na poslední hodinku si schováme biatlon a sjezdík do cíle.

Jako správný machýrek předzávodní rozpravu spíše prokecám s dalšími klackama, u ukázkové mapy se s ostatními závodníky netlačím, to punkáči nedělaj. Něco si ale přeci jen z rozpravy odnáším. Letos nejsou skoky, a tak je šance být na bedně.

Jak jsme si řekli, tak jsme se do toho v sobotu ve tři ráno pustili. Ale nakonec to bylo mnohem dobrodružnější.

Úvodní kros byla pěkná záležitost a jediné překvapení bylo, že Zdislav je Ondra. Lodičky už tak snadné nebyly, protože hned u první kontroly (slaňování mostu), hledáme s bráchou lampion. Holt se v nás takhle ráno probudila orienťácká krev a zapomněli jsme, že lampiony tu nejsou, ale musíme hledat nasprejovaná písmenka. Brzy to pochopíme, ztrácíme jen pár minutek, ale jsme za blbce. Nevadí, v tomhle závodě to nebude poprvé.

Hermelín si přijel zalézt do Srbska až z Kanady. A dal si záležet. Stejně tak i na večírku.

Na trek vybíháme s chlapcema z Lokal Bloku. Běží se nám krásně, lehce. Asi až moc. Když jsme skoro u první kontroly, všímám, že kluci mají zbytečně velké batůžky. U bráchy mě to nepřekvapuje, vždycky s sebou táhne všechno co doma najde, včetně dvoulitrový kofoly a nářadí na kolo, ale proč i oni. Ptám se, co táhnou a oni že nic, jenom lezení a helmu. Helmu? Na co? S tou jezdí na kole, ne? Jo, ale taky na bruslích a leze se s ní. Říkali to na rozpravě. Aha.

Koukám smutně do mapy na tu štreku zpátky do cíle, když v tu chvíli dojde v okolí Karštejna k velkému morálnímu počinu 21. století. Lokal kluci navrhují, že nám helmu při lezení a bruslích půjčí. Pláču dojetím, já si snad u nich koupím permici a začnu lézt.

Tak v tom to je! My jsme s bráchou nebyli tak krásně aerodynamičtí jako Tom Petreček.

V seběhu do svatého Jána mě přepadá špatný morální pocit (asi za to může genius loci) a začnu vymýšlet, že bychom za tu helmu měli dostat penaltu, protože úplně košer to nebylo. Jak tak přemýšlím, penalta přišla sama. Vzpomenu si, že jsem si nebalil SPDčka a že jsou doma v bedně. Co s tím? Buď můžu strávit další bikovou etapu jak Dejna na Tvrďákovi před dvěma lety a odšlapat si to v normálnách botech nebo si prostě domů dojedu. Vítězí druhá varianta, sice tak před OB vynecháme tři plánované kontroly, ale co. Za blbost se platí a trest jsme si zasloužili.

Ve stoupání nad Jána přicházi trest č. 2. Jak jsem ráno spěchal, nevzal jsem si termo trenky a ty obyčejné se pěkně zakously. Fajn, závodíme tři hodiny a každý krok pekelně pálí. To že se za blbost platí snad už ani nemusím opakovat.

Helmu už jsem pak raději nesundával ani v cíli. Ostatní klacci plní emocí v cíli. Jako vždycky.

Když přibíháme po 4,5 hodinách závodu z treku do depa, akorát se tu přebalují na bajkovou etapu Jarda s Tomem ze Salomonu a Šinky s Honzou z Warmpeace. Sakra jak oni to dělají? Mapově se nám dařilo, něco jsme i znali, běželi jak to šlo, cítili se fakt dobře a oni už tady jsou. Klobouk dolů, holt světová špička.

Cestou na OB zajíždíme domů, kde si vyslechnu manželčin výsměch z postele, beru SPD a jedeme dál. Po OB se nám zlepšila nálada, protože jsme tu zařízli Toma s Jardou. V návalu euforie a změny strategie vymýšlíme pěknou bejkárnu. Projedem přes bývalou raketovou základu Klondajk. Už jsem tam jednou při závodě jel, vím kde je díra. Byla, ale jen z jedné strany. Z druhé byla poctivá třímetrová betonová zeď. Taháme podél zdi kola sem tam a zoufale hledáme, jak ji ztéci. Přeci se nevrátíme. Rychlejší by to bylo, ale přeci se nevzdáme. Nakonec za pomoci stromu a složitého předávání kola zeď zdoláváme. Hurá. Škoda že je tady ještě jeden plot. Tlačíme smrčkama kolem plotu dalších 200 metrů než se dostáváme na silnici.

To se nepovedlo a musíme zase přeplánovat. Bohužel z toho vychází, že pojedeme pro osmdesátku na Studený vrch, kam se mi od začátku nechtělo. Taková délka. A taková výška.

Další kontroly jsou o to lepší, že přišla pěkná lokální průtrž. Ustává v Neumětelých u Šemíkova památníku, kde hledáme nasprejované písmenko. Na hřbitově po několika minutách známe všechny sladce spící, dřevěný kostelík jsme oblezli pětkrát (každý), brácha skromně prohrábl i skládku tlejících pohřebních květin za hřbitovní zdí. Že by písmenko smyla průtrž? Nebo místní? Ne, ne. Jiřík není žádný vandal, aby sprejoval po české historii a z této kontroly si máme odvézt jen letopočet napsaný na pamětní desce. Bylo to přeci napsané na ukázkové mapě. Za blbost se platí počtvrté. A tak zatímco Šemík pelášil k Neumětelům, my to teď musíme valit z Neumětel na biatlon. Nemám hodinky, a tak bráchovi schvaluji ještěš jednu bahnitou vrcholovku.

Na biatlonu je jasné, že Bolskros nestíháme. To podtrhujeme střelbou za nula, myšleno za nula sestřelených. Osm trestných kol je zábava. Nevadí, aspoň už nemusíme na žádný kopec, v klidu si došlapeme do cíle a sklidíme bodové žně za příjezd před limitem. Cestou jsou dvě lehké kontroly, kdyby ale poslední týden nepršelo. Bahno u Měňan nás zpomaluje, ale aspoň netrháme řetěz jako Bon Jovi. Poslední kontrolu za lomem brácha nachází 7 minut před koncem limitu. Jestli budou na Karštejně spadlý šraňky, tak to nedáme. Nebyly a stihli jsme to.

Za blbost se platí, ale tentokrát nebyl naštěsí účet tak veliký a stačilo to na třetí flek, i když jen o kousek před Kládinem s Liškou ze Zdravotníku a kamarády z Klacků Myrkem s Fujdou, kterým jsme tak vrátili loňskou porážku. A protože letos to bylo dokonce MČR, má to i svoji historickou hodnotu.

Díky EPO pořadatelům za parádní závod. Vůbec jsem nečekal, že u nás za barákem zažiju tolik zábavy.

     Fujda na vyhlášení "nebyl". Jako vždycky.

Byl to akt ryzího kamarádství

Profesionální týmy mají svá pravidla. To nejzásadnější je, že tým má jednu hvězdu a ti ostatní na ní makají. Z toho mají dobrý pocit a občas kus přerozdělených prize money.

Tým klacků je postavený stejně. Proto je tým "A", "B", někdy i "C". Tým "A" ale nekazí nosiče vody penězi, ale v rámci motivačního programu "dobrý kamarád" se nechá občas porazit. A nejlépe tím nejtěsnějším rozdílem. To udělá kamarádovi největší radost. A EPO Survival byl ideální příležitost, udělat v týmu pohodu a opět se stát kamarády.

Pravda, nechat se porazit co nejtěsnějším rozdílem v závodě, který se počítá na body, trasu a pořadí disciplín si závodníci volí podle sebe a body lze získávat i příjezdem před limitem je kumšt, ale co byste pro "B" tým neudělali.

Takže. Ve tři ráno startujeme na kros. Už tady necháváme béčkové kamarády zvítězit, i když jsem to musel dvakrát kamuflovat vázáním tkaničky. Na start k lodím za nimi poslušně bloudíme, v depu si bereme pomalou Sambu a jim nabízíme laminátku (nemohli jsme vědět, že je místního rybáře a je přivázaná). Než si kluci našli Vydru, už jsme byli na vodě a nemohli tak vědět, že Vydra byla divoká a kamarádi se při nástupu cvakli.

Když je v depu celý mokrý a zmrzlý vidíme, kamarádsky to na jedničku bereme okolo po asfaltu a tuhneme ve stoupání na Onen svět, kde nás okolo šesté ranní dojíždějí.

Na trek tak vyrážíme kousek před sedmou společně. Držíme tempo a odhadujeme, že se v chlapech průběžně pohybuje mezi 2 - 4 místem. To se rázem mění po přeplavání Kamýku, který má šest stupňů a tím se dostáváme do čela kategorie žen...

Na konci treku necháváme kamarády vyniknout a na kolo tak vyrážíme několik minut za nimi. Orienťák a brusle nic neřeší, jen kontrolujeme v depu čas a při odjezdu na první bajkovou kontrolou se jedeme podívat ještě do Višňový, abychom nabrali nějaké minuty navíc.

Cestou na poslední kontrolu před Bolskrosem opět raději tuhneme a poslední kopec jedeme na ukázkovýho Cavendishe. Počítáme, že na Bolsu by se to chtělo zdržet, abychom nestihli lezení a neměli zbytečných 260 bodů za dvě sedmičky. Brácha před závěrečným skokem ještě dostává do sluchátek informaci, že kluci už jsou v cíli a dostávají body za dojetí před limitem. Jenže to nestačí. Na poslední chvíli zastavuje, slézá o patro níž a skokem z osmičky posílá kamarádům kýžených 8 bodů, které jim v cíli udělaly nefalšovanou radost.

Kamarádi (Fujdo, Myrku), gratulujeme ke krásnému třetímu místu. Za rok ale počítejte opět s týmem "B".

EPO survival - Byli jsme na sebe tvrdý

Ale až od sedmý hodiny závodu, když jsme zjistili, že ostatní jsou mnohem tvrdší. Do té doby jsme se pod  dojmem geniální strategie vynechat pár bikových kontrol, aby bylo dost času a sil na závěrečný trek, poflakovali na čele závodu, ve sjezdech brzdili, na lezení se jistili, na občerstvovačkách občerstvovali, prostě to bylo připosr... bez srdíčka. Takže nás pomalu ale jistě začali sjíždět borci, kteří nic nevynechali a hnali se jak psi. A tak jsme se rozhodli, že budeme taky prasit, i když už bylo jasný, že pohár domů nepřivezeme.

Trek co jsme si plánovali na čtyři hodiny, jsme obratem přeplánovali na dvěapůl, tak abychom si stihli dojet ještě pro vynechané kontroly z úvodu. Racionálně to byla úplně dementní úvaha, protože jít (běžet) tak rychle ten trek by byla sebevražda a i všechny dosbírané kontroly z kola by nám příliš nepomohly, protože za každou minutu v cíli před limitem se získávali body, takže se v této fázi závodu spíše vyplatilo, získávat rentiersky body s kelímkem v ruce v cíli, než se ploužit na kontroly za pár šupů až někde za Boroticema. Jenže prostě máme takovou blbou vlastnost nezvdávat se, a tak jsme začali prasit. A výsledek? Trek jsme narvali za dvěapůl a na kole se ploužili až někam za Borotice, abychom na tom vydělali 3 body, což při celkovém součtu 2950 bodů bylo dost zásadní bodová řacha. Well done, pivo v cíli prostě bylo zasloužený.

A že to není furt dost tvrdý? Přidám. Kontroly, na kterých jsme chybovali, jsem za trest nezaznačoval do kartičky, což zejména u osmdesáti bodové 21 zabolelo. Bratr si teda myslí, že jsem jen pytel a prostě jsem to jen zapomněl zapsat, ale NE E!

Ale co, nějakej ten ručník, cykloflašu a krásný pytlík na maglajs od Lokalbloku jsme domů také přivezli, ale hlavně si skvostně zazávodili, skočili z desetimetrový skály (šupa jak hovado), slanili most, dvakrát s batohem přeplavali Slapy, hledali lampióny ve štole a od ředitele závodu dostali zelenou.

Jiříku a všichni pořadatelé díky za perfektní adidas Terrex EPO survival.

Něco málo k teorii: Plán byl startovat do treku ve 12 hod, aby vše bylo v medu a když by zbyl čas, sebereme si ještě 1 a 2. Bike byl ale rychlej, zejména pasáž od lezení na brusle jsme jeli o 3/4 hodiny rychleji než plán, takže jsme po bruslích nevěděli co s časem. Naštěstí jsme (hlavně já) posr... 21, takže bylo nutné na treku popoběhnout. Jet po treku na 1a 2 bylo správné, ale výlet na 7 a 8 už zbytečná klackovina.

Na prahu sezóny jsou klacky k neporažení.

Tedy až do doby než dostanou strom... Ale o tom, jak chutná kůra a jak se tváří doktor, kterého se zeptáte s kapačkou v pazouře, jestli za pět dní můžete běžet maraton, vám nejlépe povypráví nejdivočejší klacek Krajíc.

Naopak ten nejrozumnější, má pár apelů:

Kvadriatlon dvojic  aneb spílání Mirkovi a Krajícovi

Bratr se v den osvobození rozhodl fáborkovat Karlův most (aby tam pak následující sobotu Keňani trefili), a tak hodně promíchal složením našich družstev na tradičním kvadriathonu dvojic. Jeho absence byla znát – v chlapech jsme obsadili kompletně stupně vítězů.  Článek měl napsat Mireček, tak jen několik apelativních poznámek nezvedeným klackům.

1. Když už se, Mirku, hlásíte za klacky a to v momentě, když už jsou volná poslední dvě místa, spočítejte si, kolik klacků je před Vámi a dejte si správně písmenko. Ten kdo se hlásí po Vás (– já), nekouká, že tam áčko a béčko není. A sponzoři, které nemáme, si budou myslet, že dva týmy někde propadly.

2. Když už, Krajíci, žadoníte po babách, které se rozhlížejí z vyhlídek na červené, hroznový cukr, musíte je zároveň poučit, že dát musí každému, kdo taky požádá. Taková jsou pravidla extrémních sportů.

3. Když už oba nestíháte na kole tempu triatletů, nemystifikujte je, že se Káňov se jezdí zprava.  Vaši mystifikaci prohlédli a jeli to zleva. Pak je už nikdo neviděl … 

4. Když už, Mirku, vyhrajete putovní pohár, neměli byste ho zapomenout někde mezi hospodami v Kamenném přívozu. Nyní to budete muset vyhrát ještě devětkrát a vždycky tvrdit, že jste ho zapomněli, než Vám to projde. 

5. Když už se, Krajíci, necháš odvážet ze zpáteční cesty rychlou záchrannou službou, tak jim alespoň tu kapačku koukej vrátit – sušák lze řešit i jinak. Ostatně Mirek už se z celé nehody poučil. (Po bratrově svatbě si dal vyprošťováků před kolojízdou jen pět.)  

No jinak to byl prima závod a děkujeme do Říčan.

Klacky.cz aneb kvadráčoví Klabzubáci - výsledky.

Zase brambory, ale tentokrát s drastickými závěry

Mám ty kluky a holky od survivalových závodů rád. Přes noc napadne sníh, ze silnic je sklo, ale oni závodí, jako by se nechumelilo. Přihlášení bez keců přijedou, pořadatelé trať trošku opraví (to neznamená zkrátí) a jde se na to. S úsměvem ...

 

... který nezamrzne ani na trati.

 

Protože fotbalisti už jsou v téhle roční době zalezlí v Solidních Nejistotách, přijela se na nás podívat i televize a vítězný Sosák zasvěcenně pohovořil do kamery. Prý byla docela pěkná...

 

Za rok na Pražský parkový survival přijedu zase a na svý nedělní klacky slibuji, že zůstanu na večítek.

Jo a ten drastický závěr? Krutý zjištění, že z klimatizovanýho kanclu se závody vyhrávat nedaj. Takže zpátky do tréninku, panáčku.

Největší tvrďák je brácha

Letošního Jesenickýho tvrďáka sice vyhrál Pavel Štryncl, ale největší mediální publicitu si vydobyl brašula svým groteskním číslem na pozadí rozhovoru s vítězem.

"Co mám jako teď dělat? No, jsem už trošku zkouřenej, ale pořád chodim slušně. A jak mi chutná ..."

PPS - stále je co se učit

Vždycky jsem si říkal, že závodit v listopadu a prosinci je úplná pitomost. To se má odpočívat a lejt. Ale protože letos pořadatelé naslibovali pozávodní povídání o MS v Portugalsku, tak jsme si s bratrem řekli, že se letos Pražského parkového survivalu zúčastníme.
Nakonec bylo na startu lampionů jak na middlu kontrol - Švihe, Sosák, Vendulka, Vrabčák, Eda, MB, Markétka (LA4 doprovodil). Bratr si udělal svůj vlastní závod ještě před startem, když zaspal, uthl brzdu a místo aby si to se mnou v klidu do Roztok šlápnul podél vody, tak si dal časovku přes Suchdol. No nic, už jsem si na to zvykl ...
Závod byl parádní, zvláště první disciplína fotoorienťák aka rozhlédni se, kde vidíš vrchol jaký máš na fotce a běž, byla výživná a na trojce si nás se Sosákem mazal Vrabčák, kterýmu se nechtěli lézt kopce a v klídku si to oběhl.
Závod se pro klacky vyvíjel very good až do osudového menhiru na bikovém scorelaufu, který byl asi o 150 metrů jinde a lampiony samozřejmě nenapadlo nic jiného než ho hledat v kolečku ve strašným bordelu. Když už to šukání přestalo Edu, Sosáka a spol bavit, tak se vydali na další kontrolu a ejhle, krásný menhir hned u cesty stojí. Pak už si to biker Eda pohlídal a slavně zvítězil. Sosák byl nakonec třetí. Markétka jela na krásu a brala osmej flek.
Ač pro klacky opět bez price money závod to byl přínosný, protože jsem si opět zopakovali jedno ze základních pravidel survivalu - když něco nemůžeš najít přesně v kolečku, nehledej tam jak lampion pořád dokola, ale zkus se zamyslet, kde jinde by terčík mohl být.
Sosák si zase určitě bude pamatovat, že na bruslích se retardéry přeskakují a Švihe, že mapu je dobrý mít po celou dobu závodu.

Švihe se snaží z mojí mapy našlukovat celý bikový scorelauf, protože svojí mapu si nechal frajersky ležet na startu bruslí.

btw. Pozávodní rozprava se myslím povedla, protože si z ní přiliš nepamatuji. Proč mám doma v pokoji rozložené kolo s ráfkem namaděru by mi mohl někdo osvětlit. Možná průvodčí ...
Výsledky hier