Busem. A mohl to být luxusní spoj (18:30 Praha - 21:00 Zadov), kdyby za mnou neseděly sestry Hnátkovy z Horské Kvildy. Zatímco muž si za den vystačí s 10 tisíci slov, žena s 20 tis, tak jedna sestra Hnátková vyplácá tuto normu ještě před Dobříší. A to dokáží žvanit stereo... Tímto děkuji své skvělé manželce, že mluví, jen když je to k věci. Občas to tedy znamená, že za celou cestu na Šumavu zazní v autě pouze "Ano vím, tam se narodil nějaký ten tvůj Koller a už s tím neotravuj", a to když v Čimelicích ukazuji na odbočku na Smetanovu Lhotu.
No nic. Naštěstí ve Vimperku vystoupily, autobus si vydechl a já jen lituji ty dva hochy, co vystoupili s nimi.
Ve frontě na prezentaci za mnou někdo do telefonu říká, že asi přiběhnou mezi sedmou a osmou ráno. "No to víš že jo. Za osm hodin uběhneš 77 kiláků ve tmě po horách," mrmlám si posměšně, než se otočím a zjistím, že za mnou stojí Vabruch. Takže stahuju vocas a radši se snažím přesvědčit pořadatele, že sice jsme klacky.cz, ale že nejsme dvojice Skripnik-Makovský, že to z půlky prohodili s druhou dvojicí a že novou přihlášku nevyplňuju, protože nemám propisku a není to UX friendly.
Druhá nepěkná věc na prezentaci je mapa, podle které se máme orientovat na trati. Je to spíše takový špatně vytištěný pohled, naštěstí není lentikulární. Vzhledem k tomu, že sami pořadatelé říkají, že trať je značená, ale ne vždy to může být dostačující, a že se máme spolehnout na mapu, tak to bude asi pěkná bojovka. A byla. A umocněna ještě o bonus, že mapa zveřejněná na internetu se lišila od té, kterou jsme dostali na prezentaci.Takže třeba z Filipovy Huti si závodníci mohli vybrat, jestli půjdou na Kvildu podle mapy po silnici nebo podle gpsky po žluté lesem. Značená pro jistotu nebyla ani jedna cesta.
Ale co. Šumava je krásná, počasí perfektní, na občerstvovačkách polomáčenky (a sympatická obsluha) a až na závěrečnou asfaltku přes Přilbu mě ani nebolely nohy a fakt mě to bavilo. Až tak, že jsem si ještě na trati plánoval další dlouhý závod. Což většinou bývá naopak a spíše se zaříkávám, že to nemám zapotřebí a že budu radši chodit s Fujdou po galeriích. Upřímně ale musím říct, že to jak organizuje závody třeba Olaf Čihák mi je mnohem více sympatičtější než styl Horské výzvy s kamerami, čtyřkolkami a PR masáží. Přitom je to obyčejný přespolák po horách.
A teď k tomu aktu kamarádství. Poprvé jsem běžel s Mírou Seidlem. Brali jsme to jako seznamovací trénink, abychom mohli v červenci vyklepnout všechny Rusáky na MS v rogáči. Za klacky taky měli běžet ještě Kuba s Fujdou, jenže ten si v galerii pochroumal koleno, a tak museli zůstat doma a byli pěkně naštvaný. Bylo teda jasný, že v rámci kamarádských vztahů, nesmíme skončit lépe než oni v Jeseníkách. Čtvrtí.
Míra za to hned od startu bere a už na asfaltu k hotelům na Churáňově máme slušný náskok. Sotva visím, no to bude. Ale záměr je jasnej. Udělat si náskok a jít do chyby. Jenže to nějak nepochopili kluci z Trutnova a na sjezdovce nám na záda dotáhli celou první grupu. Takže do chyby jdeme i s nimi a přidáváme si nějaký ten kilák. Když v seběhu do Jáchymova Vabruch vidí, že jsou před ním holky, zaklesává do řidítek a Sádlo po chvilce hlásí 3:30/km ve sjezdu, 4:30/km po rovině. Ve výšlapu na Javorník před sebe pouštíme ještě pár dvojic. Některé se ale bojí z kopce, takže hazardujeme na hranici čtvrtého místa a bojíme se o kamarádství. Na Huťskou horu si ale už v klidu šlapeme na pátém místě. Myšlenky v pokoji, ticho (sestry Hnátkovy zapomenuty) hvězdy na nebi, co víc si přát.
Náš plán se trošku komplikuje v pasáži okolo Vchynicko tetovského kanálu, kde dobíháme krásně prošité kluky z Trutnova. Na oplátku tuhneme ve stoupání na Filipovu Huť, kde nás předbíhá Sanasport. Všecko je teda cajk. Jsme pátí. Výkon kluků z Jeseníků nepřekonáváme, ale náš výkon má také svoji hodnotu, protože nás neporazil pes.
Vyhrál Vabruch s Cyproušem za 7:49, takže do telefonu nekecal.
