Sebevědomí ani bojovnost mi není zrovna moc vlastní. Musel jsem si tak najít kličky, jak to udělat. Na sebevědomí dobře funguje "mělký kolovrátek". Začneš lehce s notnou dávkou humoru roztrubovat silácké řeči a časem je tak nějak přijmeš za své a začneš jim věřit. Bacha, dělej to jen občas (doporučuji max 2x do roka), ať ti to nezůstane a nestane se z tebe sebevědomý debil. To není dobrý.
S bojovností zase dobře pomůže parťák, protože ten tě na rozdíl od tvojí lenosti nenechá něco vypustit.
No a tak se stalo, že jsme s Ludvou po devíti letech vyhráli zase MČR v horským OB. Jasně, není to žádná mega akce, ale to je jedno. Důležitý je, že to nepřišlo jen tak a pěkně jsme si to odmakali. Když se uveřejnilo, že bude HROB na Ještědu, začali jsme se těšit. Když pořadatelé z Liberce začali pouštět informace, že to bude starý dobrý HROB - dlouhý, kopcovatý, na volby - zatoužili jsme. Přesně takový chceme zase vyhrát. Přesně takový byl před devíti lety ve Starém městě.
Taktika (přání) na scorelauf byla získat náskok, ať si pak můžeme jít to svoje a vydělat na tom, že už za ty léta víme, co a jak. Na dvojku to ještě nevyšlo, protože jsem slepej a neviděl dole v údolí lampion a začal plašit, jestli jsme dobře. Na čtyřku už to klaplo, protože Ludva to holt s těma obrázkama umí a nebál se lézt do hustníku, kde ta kupa fakt byla. Začali jsme prasit a krom drobného zaváhání, kdy se Ludvovi nechtělo do kopce a radši by tichošlápkoval dorostenky, jsme si to všechno pěkně rychle ťukali a na občertvovačce po scorelaufu měli slušný náskok. Ten jsme vzápětí zahodili na HDR kontrole a bunkr razili s Vlčím dolem a Šéďou na dohled. Pozitivně nás to nasr...koplo a začali utíkat jak splašení. Naštěstí správným směrem a ve stoupání ještě Ludvu napadl geniální počin. Žádné alibistické traverzování po cestě, ale furt střemhlav z kopce a stěnu ke kontrole nějak vylezeme. A taky že jo. Dole jsme byli hned, pod svahem jsem si ulomil kus větve jako hůl a na důchodce to vyškrábali nakolmo ke kontrole. Všem jsme tady nasadili 2 více minuty a zase mohli jít pěkně sami.
Klacky.cz (hnědý) 29:10, mapy.cz BT (černý) 30:51, MaPa Team (modrý) 31:13
Bojíme se Aldy, který je rychlejší než metro a tak dáváme, co to jde. Druhý sobotní majstrštyk vytahujeme na šestku. Původně jsme to chtěli sprasit dolů na asfalt, chvíli po něm a pak pozvolna terénem ke kontrole. Ale když vidíme čistý les, pálíme to přímo a za statečnost tu získáváme minutku. Na občerstvovačku se zakecáváme, míjíme odbočku a protože se stydíme 50 metrů vrátit, improvizujeme zprava. Nakonec to dopadá dobře, protože ostatní se zakecávají také a nebo už jim to tolik netáhne, a tak tu dostáváme jen od Aldy s Mrázem vteřinku.
Poslední dlouhej postup už je na morál. Máme ho o šest vteřin víc než Alda a na ostatní zase něco nabíháme. Na poslední kontrolu už je to atletika. Ludva, který o víkendu tahal klády na Pláních a natáhl si žebra, se začíná trošku dusit, a tak si vyměňujeme role z minulého roku, kdy jsem si krásně zasýpal zase já. Alda tu nasazuje půlmaratonské tempo 3:30/min, dává nám minutu, ale na ostatní to zase stačí. V cíli dostáváme zimnici, ale 15 min náskoku je skvělejch.
Hned jednička v neděli je k zamyšlení, protože je až hluboko za Ještědem. Koumání nám trvá o něco déle, takže Dunďu s Terezou předbíháme až něco před silnicí. Jak je ale z mezičasů vidět, vyplatilo se chvilku se zamyslet, protože jsme tu téměř nic neztratili a to se určitě nehnali tolik jako atleti za námi.
Zkouška běžeckých kvalit přichází na pětku, kdy se zase vracíme za Ještěd. Víme, že se musíme snažit, protože čím větší náskok si na první občerstvovačce udržíme, tím méně se ostatním bude chtít nás honit. Přesto tady od Aldy s Mrázem dostáváme 4 minuty. I tak si držíme náskok 10 minut a je nám hej a mezi panáky Enervitu šprýmujeme s Kobříkem.
Minutové váhání na osmičce nám nepřijde nijak zásadní, stejně jako oběhnutí údolí před devítkou. Jenže náskok se tenčí a na druhé občerstvovačce už máme jen 7 minut. Už si věříme, že to udržíme, protože před námi je už jen postup po silnici a pak dlouhý po loukách, kde už si to pohlídáme. Jenže...
Zatímco ostatní jdou na desítku přes most a podél vody, my běžíme do klece. Při ručkování přes Nisu si děláme srandu, že teď se objeví Alda s Mrázem, my klec zaaretujeme na druhý straně a vysmějeme se jim. Kdybychom věděli, jak blízko jsou a před nimi jsou ještě navíc Turnováci, už bychom se tolik nesmáli. Dostáváme na tomto dětském postupu 4 minuty a borci nás vidí odbíhat od kontroly. Naštěstí máme k dobru 100 výškových metrů.
Klacky.cz - modrý, MaPa Team (Turnov) - zelený, Mapy.cz BT - fialový
Vesnicí na předposlední kontrolu už se mi vůbec nechce běžet. Bolí mě nárt, hřeby tlačí. Ludva je ale furt o půl kroku přede mnou, abych náhodou nezpomaloval. Poslední část přes pole mě Ludva nutí střihat přes, zatímco já bych si to klidně i oběhl. Když jsme asi 100 metrů od kontroly, koukám, jací příchozí se ke kontrole taky blíží. Hlava mi vůbec nebere, že by to mohli být soupeři. To přeci není možný. Takový náskok jsme měli a teď bychom to měli jako projet? Ludva kontrolu ještě probouzí, takže razíme úplně společně. Zakázaný prostor bereme zprava, Turnováci zleva. V tom vidím, že kus za námi je i Alda s Mrázem. No potěš. Ty dvě minuty kyslíkáče si budu ještě dlouho pamatovat. Zleva naštěstí byly nějaké ohradníky, takže brzy vidíme, že máme náskok, který už nepustíme.
Liberečáci připravili nádherný závod, ošéfovali si úplně všechno. Terén, tratě, počasí i bufet.
