Konec jednoho velkého přátelství. Kvůli pár stovkám.

Znáte to. Na toho bejka jste se mohli vždycky spolehnout. Dostali jste blbej nápad, šel do toho s váma. Dostali jste chuť se zbourat, šel do toho s váma. Dostali jste do držky, dostal přes ní s váma.

Nerozdělila vás ženská ani klubová příslušnost.

A pak zničehonic, kudla do zad.

To bylo tak...

Stejně jako minulý rok jedeme na nejlepší trailový závod na světě (i když prý je dobrá i Transvulcania). Stejně jako minulý rok máme jasný cíl. Vyhrát prémie, důstojně dokončit a prémie na baru proměnit v zelené štěstí.

Myro si bere za svou vrchařskou prémii, já rychlostní.

Jdeme na to. Start v sedm ráno, není zrovna kratochvíle, ale to některým nebrání v tom, aby běželi 50 metrů před vodícím autem. Postupně se tempo srovná, po třech kilácích konečně předběhneme i holky a zrychluje se jen před fotografy, protože bez fotky jako byste na závodě ani nebyli, že.

Před vrchařskou prémií poctivě tahám tempo, abych parťákovi unavil soupeře. Dupu a vzpomínám na minulý rok, jak zběsile tady bejček vyrazil vstříc rozhledně. Ještě dnes je od něj cesta rozhrabaná, jak tu hrabal kopýtkama. Všechny nástupy se mi zachytit nepodařilo, ale uklidňuji se, že tihle koně jdou na celkový vítězství a nebudou pro pár stovek riskovat kyselý stehna na dalších 45 kiláků. Nicméně Tomík Boreček si zrychlil, Honza Kotyk se ho jako správný junior chytil a o minutu mi na prémii cukají a nahoře nečekají.

Po zbytek závodu je tak marně naháním, což mi daří jen ve chvílích, kdy si Tomík upravuje vlasy nebo Martin bloudí.

A už tu je brod Mastníku a za ním zóna, kde se potřebuji oklepat a připravit na práci. Rychlostní prémie je tu. Netáhne mi to, trní tu je, hekám, bych se na to nejradši vysr., ale jednou jsme se domluvili, tak to nezabalim. Nakonec jsem o 20 vteřin pomalejší než loni, ale mám dobrý pocit, že jsem do toho dal všechno a mělo by to stačit. Odměním se půlkou Bráníka, kusem sýra a spokojeně odcházím umřít na naučnou stezku podél Albertovy skály. Než se tam doplazím, zlehka se v kopci na modré otřu o zeď. Motáka hlavy oblbuji zastávkou a enervit tabletou a světe div se, okolo Albertovy skály se najednou probírám, dokonce předbíhám druhého Martina a do cíle se dostávám v poměrně slušném stavu a spokojen jak s celkovým výsledkem, tak samozřejmě s vítěznou rychlostní prémií.

V cíli je sluníčko, basička, co chvíli se dotrmácí další závodník, kecáme, je nám fajn.

Až to chvíle, než se do cíle padne Myro a je jasný, že vstoupil mezi legendy. Vyhrál obě prémie, porazil mě o pět vteřin. Že prý se bál, že tu druhou vyhraje Krajíc, tak jí šel radši naplno. No ty vole, to je korunovaná pražská kurva.

Večer se mě snaží uplatit tím, že obě prémie vkládá na baru na účet klacky. Jenže mě si nekoupí. Kontruji a vkládám tam svoje za druhej flek.

Ráno nás bolí hlava, ale Hendy z tý smrště čertů zase musel mít radost:-)

Díky trail maniaci za krásný závod, pěkně jste nám to namíchali.

A na Myra se nezlobím. Ono to nejde.

Účes 2/4 by Boreček. Foto: Trailmanics

Občerstvovačka jak na Hardrock Hundred Mile Foto: Trailmaniacs

Pěkně hnusně bylo. Foto: Trailmanics

Jak se brousí přes Plešivec

A je to tady. Dneska to bylo jenom na klacky. Žádný dlouhý gatě, zateplený blbosti, jenom klacky pod kolena a stačí. A protože Brdská stezka se blíží, začíná se vtírat myšlenka na testovací Plešiveckou třicítku, která je naprosto krásná, ale vždycky na ní totálně zhynu. Naposledy to bylo někdy v půlce října. Bylo krásně, já se kochal, nespěchal, občas i reportážní fotku udělal, ale do Haloun k Paviánovi jsem stejnak sotva dolezl.

Kdo by si chtěl tenhle krásný "trailík" zbrousit, navigace je docela jednoduchá. Víceméně pořád po červený. Ze začátku je to trošku kopec, ale nahoře to fakt stojí za to.

Redbull Brdská Stezka Soundclash

Na AR závodech je fajn to, že se na ně nemusí trénovat. Protože na závod dlouhej 50 a více hodin prostě nenatrénujete. Buďto to máte v sobě a nebo je prostě občas nutný dělat kokotiny jako jet na kole na vícedenní, tam lejt, běhat, nespat a bicyklovat zpátky. Pak má tělo šanci si osvojit fungování v trošku nestandardním režimu.

Takže když se naskytla dvojkombinace večírek v SaSaZu na RedBull Soundclash a druhej den brzo ráno start Brdský stezky (50 km), bylo rozhodnuto.

Večírek se kurva povedl a příští rok na tenhle hudební battle určitě zase vyrazím. Ač jsem fandil Mankáčům, tak musím přiznat, že Tataboys s Mardošou (aka Tyčkou), si vítezství zasloužili. Jejich Kluci kde jste? jako Born Slippy byla šlapárna se vším všudy.

Po třech hodinách spánku a s hučící hlavou ("pijeme redbully, hučí nám v kebuli"), je jasný, že organismus bude při závodě trpět a vo tom to je.

Na startu to klasicky smrdí emulsí. Podezřívám choroše, že jim to dělá dobře, protože jinak nechápu, proč to furt na sebe matlaj. Ekl...

První pětikilák (19:09) si cupitám v první skupince, ve které se výhradě šprechtí. To mi je ale jedno, přehrávač jede na plný volume a láduje mi do škeble beaty jak se patří. Ve stoupání na brdskej hřeben dědci nasazujou a na mě jde sraní. Seru na ně a v klidu si prdím ve svém tempu. V táhlým klesání do Kytína se na mě dotahuje nějaká trojička. Šupajdí jim to teda pěkně dědkům, zavěšuji se za ně a na 15 km jsme za 63 min. To je slušný tempíčko a horko těžko se v tomhle vláčku držím. A najednou ... Dědek vytahuje z trenek anakondu a začne za běhu močit.

Po tomhle čísle se už skupinky neudržím a běžím si dál svoje tempo. Ve sluchátkách táhnou burlaci svoje lodě proti proudu, sluníčko svítí, kiláky odsejpaj a najednou zase ten dědek... Tentokrát hups za zatáčkou dědek běží s trenkama u kolen a vytírá si zadek. No to mi ho teda vyndej... Zvedá se mi kufr i tepovka, tempo klesá.

Na dvacátým to ale na mě přichází jako na dědka. Ale v klidu si típu mezičas 104:16, lezu do křáčí a zasedám. Dědka už jsem od tý doby naštěstí viděl až na vyhlášení.

Seběh do Dobříše okolo obory Aglaia jsou rychlý kilometry, ale bolej. Stehna už jsou načatý a otřesy jim dobře nedělaj. Byl to ale rychlej pětiklák. Jsem v půlce, rozběhnuto na 3:30. A sakra. To bude bolet. A taky že jo. Naštěstí ostatní trpí víc a i když další pětikiláky už chodím nad 22 min, tak předbíhám pár trosek.

Bejci pořadatelé změnili oproti roku 2008 když jsem stezku běžel trať a tak když už si myslím, že to stlačím pod 3:40, přichází kopec a 500 metrů navíc (GPS nelže!). Nakonec 3:42 a jakžtakž spokojenost. Porazilo mě spousta dědků, ale v kategorii do 39 let to stačilo na třetí místo a parádní beach soccer balón.

Nakonec nejsem ani moc rozšvihanej. Holt redbull dává křídla!