čtvrtek 30. září 2021

Wenger Czech Adventure Race 2021

Je rok 2019, konec srpna. Balím na adventure race a zrovna hledám v šuplíku izolepu a zvýrazňovače. Najednou slyším překotný dusot po schodech a naléhavé volání mého jména. Do pokoje vtrhne švagrová Anička a rozrušeně se ptá: "Janí, Janí, ty jezdíš ty závody s Ondřejem Skripnikem? TÍM Ondřejem Skripnikem?" Než stihnu reagovat, následuje výčet toho, proč si ho v sobě nese od dob, kdy ji učil na FHS, jako vzor ideálního muže - od šířky boků po intelekt. Mně se vybaví pohled na postavu se shrnutýma podkolenkama, která se pohybuje takovým houpavým způsobem a na rukávech má bodláky.
Jo, to bude on.  

  

O dva roky později jsem opět hrdým Klackem v týmu SpirAlps Klacky, jedeme už třetím rokem ve stejném složení - TEN Ondra Skripnik, TI Petr Remeš a Vašek Král a já.  Všichni jsme si předzávodní přípravy něčím okořenili. Ondřej účastí na ME v rogainingu, Lyžník na UTMB a rozšmelcovaným ramínkem přehazovačky na už tak vypůjčeném kole, Vašek vytrvalým nočním chlácholením čerstvého synka a já v sobotu před závodem uléhám se zimnicí a tichou vzpomínkou na kolegu, který před dvěma dny v práci utíraje si nudli rozverně vyprávěl, že takhle blbě mu nebylo ani nepamatuje a že nám to proto musel přijít říct. Ale myslím, že na startovní listině není ani jeden závodník, který by mohl říci, že přípravy šly hladce a on se cítí odpočatý, zcela zdráv a nachystán. 

Centrum závodu Wenger Czech Adventure Race je letos umístěno v Dobronicích u Bechyně. Při registraci vyfasuje náš tým hotovou vilu a k obrovské ubikaci obdržíme i obrovskou mapu. Máme spoustu času, neboť vše se letos odehrává v jednom depu. Takže tentokrát žádné sáčky a kupičky, každý kus jídla i oblečení mám vyskládaný jeden vedle druhého jako exponáty v muzeu a hodlám to házet do batohu až při odjezdu na každou etapu.

V den startu společně s námi stojí pod startovním obloukem nachystaných 10 týmů, mezi nimi tuzemské stálice startovního pole, ale i Slovinci a Poláci. Tento rok chybí repre, protože část byla na ME v Dánsku, část se chystá na MS do Španělska.


Start závodu. Koncentrované odhodlání, síla a vazelína.

ÚVODNÍ OB - 3 km

A konečně zaznívá startovní výstřel a sprintujeme 30 metrů pro mapu úvodního orienťáku. Kluci zase mapují perfektně, takže se do depa vracíme po čtvrthodině jako první a děláme si dokonce takový náskok, že nevidíme nikoho dobíhat ani když za sebou necháváme dlouhou louku na začátku treku.


"Ten vlak, co jsem jím měl jet, na koleji dávno nestál."

TREK - 20 km

Míjíme dobronický hrad, kapličku a podél vody běžíme do Tábora. Když se drápeme na zříceninu, Lyžník praví, že už by nejradši nikoho celý závod neviděl. Tedy trvá to asi minutu a půl a když se vracíme od kontroly na cestu, tak vidíme, že jsou nám v patách Slovinci i Benecko. A přitom my běžíme jak vítr, tak co blbnou? Tyhle odběhy od kontrol po stejné cestě jsou tryznou především pro ty, co unikají. Prvních 20 kilometrů běžíme 2 hodiny a předbíháme tak i ty nejoptimističtější propočty. V depu absolvujeme první ferratu a slanění, tam si ostatními dvěma týmy trochu šlapeme na hlavu. Na lodě vyrážíme všichni téměř na stejno.


KANOE - 35 km

Jedeme nádherný úsek Lužnice z Tábora až pod Bechyni, kde voda docela teče a čeká nás několik jezů. Slovinci nám mizí téměř okamžitě, Benecku ještě chvíli ujíždíme, ale protože máme jednu posádku výrazně těžší a musíme často vylévat z lodí vodu, tak nám po pár kilometrech zmizí taky . Ale je to krásné a já si pádlování fakt užívám. A tečka. V depu nám pořadatelé hlásí ztrátu asi 15 minut na Slovince a 10 minut na Benecko a my za nimi míříme zpátky do depa.


Velevážená posádka.


TREK - 20 km

Na téhle etapě nás kromě dopředného pohybu mezi kontrolami čeká druhá ferrata. K té dobíháme malebnými kulisami Židovské strouhy. Díkybože za tahle místa a tyhle chvíle, kdy je světlo. Ferratu u Bechyně by sis ale naopak mohl klidně nechat. Možná by z ní mohl být očistec. Nepřemýšlel jsi o tom?

Z přelezu ferraty mám černé svědomí. Vlastně jsme ji od začátku neměli v plánu lézt, ale plavat řekou vedle. Nutno dodat, že na můj popud. Jenže jak se blížíme, tak nad tím pořád přemýšlím a vůbec se mi do toho nechce a propadám pocitu, že ta kontrola bude určitě někde, kam se nepůjde dostat z vody, že tam bude proud a útesy a medúzy a že to přece musí být vymyšlené tak, aby se vyplatilo jít po lanech a nakonec přesvědčím kluky, abychom šli suchou nohou. No samozřejmě ani náhodou, jít vodou byla opravdu rozumná varianta a mohli jsme tam oba týmy před námi pohodově stáhnout. Když čekáme s Ondrou na zbytek týmu na vrcholové lavičce, ozve se do ticha a pravidelného zvuku cvakání karabin hlasité "K...aaa, já na to nemám, já jsem ajťák!", tak se ale aspoň trochu zaraduju. Od začátku závodu si totiž nemůžu vzpomenout, čím se Vašek živí.


Rýsujeme bicepsy.

MTB - 140km / DISCIPLÍNY V DEPU

Z treku do depa se vracíme se setměním a než se přezujeme do treter, je tma. Cyklistická etapa začíná stejným časovkářským masakrem jako úvodní běh. Brzy přichází i moje první vlastní fackovačka. Mám totiž pocit, že už jedeme celou noc a začnu se těšit na svítání. Kouknu se na hodinky a údaj 21:57 mi vyrazí dech. A pak se kouknu znova, protože tomu nemůžu uvěřit a ono je tam 21:58. Fakt jo. A za 3 minuty je tam o 3 minuty víc. A tak se další půlhodinu koukám v rozestupu 2 - 3 minuty na hodinky na závodě, který bude trvat ještě minimálně 50 hodin a jde na mě panika. Naštěstí ale svítání astronomické vystřídá svítání jaderné, když se přiblížíme k Temelínu. Připadám si v jeho oranžovém světle trochu jako v akčním filmu. My 4. Bruce, Jean-Claude, Sylvester a Sigourney, v našich rukách je teď odvrátit světovou katastrofu. Miliony lidí na nás upírají zrak na trackingu. Povede se nám zneškodnit nálož? Počkat, neměli jsme řešit ten meteorit dvakrát větší, než je zeměkoule? V každém případě brzy nacházíme poněšickou smrtonosnou ferratu 1 i 2. Když přijíždíme, Slovinci jsou právě na odchodu a vypadají, že toho mají plný kecky. Že prý to bylo delší a těžší, než očekávali. Povzbuzující zpráva pro všechny milovníky lezení v našem týmu, obzvlášť pro ty, co si nevzali boty na přezutí. Nastupujeme nejdřív na tu údajně náročnější ze dvou zajištěných cest. Těžko soudit, co si kompenzují stavitelé ferrat v jižních Čechách, ale je to těžké. Je to těžké a s každým dalším krokem těžší. V sérii nejpřevislejších kroků už se Jean-Claude neudrží a pustí se. Bohužel ovšem nemá odsedku, takže zůstane viset na brzdě po kotníky ve vodě a nemůže se přitáhnout ani aby mohl lézt dál, ani aby se mohl odcvaknout a zbytek doplavat. A tak se tam trápí strašně dlouho. Hoši z týmu se mu snaží pomáhat, ale až s pomocí Chrise Lamberta z týmu Komparů se dokáže vrátit na lano a dolézt zbytek. Tímto týmu srdečně děkujeme za pomoc! Dokončíme obě zajištěné cesty a máme toho taky dost. Jsme na 4. místě a na stejné pozici dorazíme ráno po 140 km i zpět do depa, kde nás čekají zábavné disciplíny. Spása pro naše zadky i psychickou pohodu.

Postupujeme v pořadí paddleboard - lanové překážky - lezení - lukostřelba a bolskros. Je báječné si chvilku hrát. Od nočního incidentu s hodinkami je ignoruji. Můžeme tam být 2 hodiny, ale klidně i 3. Potkáváme tam řadu soupeřů v pořadí před i za námi. A ta pohoda a zázemí chatek je boží. Po bolsu se utřeme ručníkem! Tyhle závody začínají být hogofogo dovolená. Vyvonění Lužnicí a do sucha utření vyrážíme na trek.





Spánek to není, ale jistá forma odpočinku rozhodně.

TREK - 40 km

Na tuhle etapu jsem se těšila nejvíc. Jenže teď mě bolí nohy až ke krku a není mi moc dobře. Chlapci přede mnou se snaží klusat do mírného kopce, ale já se propadám nejen daleko za ně, ale také hluboko do duševní břečky. Štve mě, že neběžím, štve mě, že to vypadá, že neběžím jen tak z plezíru, ale co nejvíc, štve mě, že zřetelně čtu myšlenky parťáků. A čtu o tom, jak jsem pomalá, neschopná a to ani nenesu lékárnu. Souhlasím s nimi a a jdu ještě pomaleji. Až když je konečně po pár kilometrech zase potkám tváří v tvář, vidím, že jsem četla jenom svoje vlastní výmysly a od té doby jdeme spolu a je to mnohem lepší. Ale dobré to není a asi už nebude. Myslím, že si nějakou krizi řešíme jeden jako druhý, ale moc si o tom nepovídáme. Raději pátráme v paměti, co bychom si kdo chtěli nechat zahrát pro radost na pohřbu a v duchu těch rytmů se konečně vracíme z dlouhého treku. 


MTBO - 15 km / OB - 10 km

Na kolo sedáme už za tmy.Trasa je dost odvážná a cesty jsou dost sporné. Že si kolo hlavně ze začátku dost povodím je mi vlastně jedno, ale mám hrůzu z toho, že si někdo z nás prorazí plášť větví nebo urazí o kmen něco, co slouží ke správné funkci bicyklu, což by bylo před poslední etapou mrzuté. Naštěstí byla obava planá a tak to nějak celé absolvujeme i za tmy, včetně poslední plavecké kontroly, při které nerada polykám na tucet much, které jdou lačně po světle mé čelovky.

 Bohužel jsme byli málo pozorní a poté, co se celí převlékneme do suchého a chceme vyběhnout na orienťák se opět svlékáme, neboť první kontrola je za vodou. Přeplaveme řeku a dobíháme ke kontrole. Přijde mi to trochu hanebné a to mám na rozdíl od zbytku svého týmu na sobě aspoň jeden kousek oblečení. Obzvlášť když se zleva z křoví vynoří další čelovky a míří ke kontrole. Zvolili ale stejné roucho jako my i jako onehdá zvolil Adam, když balil Evu. A tak tam 8 nahatých lidí stojí u kontroly, svítí na sebe těmi 1000 lumeny a čekají, až všichni cvaknou náramek a já marně přemýšlím, jak bych teď někomu vysvětlovala, jaký je můj oblíbený sport. Potom už je to pohoda, ale to si můžu dovolit říct jen proto, že kluci s mapou opět neskutečně válej. Vracíme se do depa, je asi 1:20 a my konečně velíme krátký spánek, odjezd je ve 2. Rychle si zabalím, převlíknu se na další cyklistickou etapu, vyndávám čočky a čistím zuby a nastavuju budík na 1:50. Váš budík začne zvonit za 26 minut.


Flámujeme už druhý večer v kuse.

MTB - 140 km/OB - 2 km

Budím se strašnou zimou, budím i Vaška. Je mi šoufl. Jediné, co do sebe dokážu dostat, je půl lahvičky spiruliny. Krátce po druhé sedáme na kola a vyrážíme na předposlední etapu letošního závodu. Ale jsme tristní. Ondra asi ne, ale já rozhodně, Vašek taky.  Lyžník? Já vůbec nevím s kým jedu a kam… Na Stádlecký most sjedeme jen díky gravitaci a začíná to být risk bez zisku, takže stavíme na autobusové zastávce ve Stádleci. Vašek už usedá na pohodlnou širokou lavici, ale všichni se tam nevejdeme a nedaleko je zastřešená zahrádka občerstvení. Ondra velí přesun tam a 20 minut spánku. Vašek si lehá na lavičku o šířce dvou dlaní a pod vousy na hladce oholené tváři si mrmlá cosi o tom, že nechápe, proč nemohl zůstat tam, že se tam aspoň vešel, ale když to řekl kapitán... Já mu rozumím, chvíli se snažím balancovat taktéž, ale nakonec si dávám čelíčko na stole. A hned zase slyším budík a vzdálené “Vstáváme!” Ale budí se jen mé horší já a bezostyšně se sebou ani nehnu. A pak na mě někdo z týmu strašně hezky sáhne a probudí mě. Rozuměj, asi na mě někdo jenom sáhne, ale těch laskavých dotyků je při závodě dost poskrovnu. A kvůli téhle dávce něhy já klidně vstanu a pojedu. 

Rozední se a rozprší se tak, že nejde moc jet v háku, protože to skoro vymývá oči pod víčky. Od začátku etapy nejím a mám pocit, že už nikdy v životě jíst nechci. Jen občas si loknu z bidonu, na kterém už je všechna špína světa, ale i to je hnus. Někde kolem Monínce leze zima do všech kloubů a kostí. U rozhledny na Onom světě konečně ustává déšť, ale přesun do depa nabírá až absurdní závodní rozměry. Doteď jsme se s Komparem občas potkávali, jenže teď jsme na jedné silnici a existuje jen jeden jediný postup. A všechny nás pohltí ten tunel, který nahlas hučí nervozitou, touhou, ale i strachem, že zrovna my tenhle souboj prohrajeme. Po necelých 50 hodinách se ženeme tempem, které nedokážu uviset ani na rovině. Peťa prokazuje nekonečnou trpělivost a pořád mi nabízí vodítko. A já ho pořád beru. 

A najednou se rozhostí úplné ticho. Tunel skončil, Kompaři nečekaně odbočí, volí riskantnější postup na poslední kontrolu. Jestli tam bude dobrá cesta, tak jsme v pytli, jestli ne, jsou v pytli oni. Od toho okamžiku je už nevidíme, ani na kontrole, ani v zatáčkách, dokonce ani když se mi kousne pár kilometrů před cílem řetěz a chvilku s ním musíme lomcovat. Buď jsou před námi nebo za námi. Všichni tušíme, že za, ale nikdo to neříká nahlas. Je to k smíchu, během těch 50 hodin jsme ztratili tolik času, když jsme se vraceli pro čísla, když jsme si zapomněli dopustit vodu, pomalým oblékáním, na technických disciplínách, a teď se tu rozhoduje v řádech vteřin na kole. Se zatajeným dechem přijíždíme do depa a pořadatelé nám hlásí, že máme 5 minut náskok. Ale vlastně se ani nedostavuje úleva, momentálně jsme tak rozjetí, že se rychle přezujeme a vybíháme na závěrečný orienťák. A nic nás nebolí a máme tolik sil, kolik si jen přejem. 

Asi 52 hodin po startovním výstřelu jsme v cíli, jsme třetí. O úplně malý smrkanec před Kompary. Čekáme na ně v cíli a když je zahlédneme, ještě naposledy nám to zvedne tep, tentokrát ovšem radostí.




Nejlepší z nejlepších. Nebo z těch, co přijeli.


Den se líně převalí do odpoledne a do večera. Bude párty, budou pivní štafety, bude spousta zábavy, jenže já mám jakési okno. Které nakonec pohltí i část závodu a třeba i den po závodě. Odnáším si zážitky, ale jsou takové cizí, jako by mi to všechno někdo vyprávěl. Letošní ročník tak ve mně vzbuzuje řadu dotazů ohledně fungování lidského těla. Nechci to odbýt, chci složit poklonu všem, kteří závod pořádají, kteří ho absolvují, kteří se na něm jakkoliv podílí. I rodinám, které na své závodníky čekají doma, ale dovolím si ještě jednu poklonu vlastnímu tělu. Může za to jenom adrenalin, který dokáže přerušit na dva dny nemoc jenom proto, že hlava chce? Nebo to vězí ještě někde jinde? A je to jen únava a spánková frustrace, která je schopná mazat vzpomínky stejně, jako některé psychotropní látky? Víte to někdo? Prosím vás, víte někdo, jestli jsme vůbec normální?



Zdroj fotografií: www.czechadventurerace.cz (Pavel Toušek); maminka malého Krále.








čtvrtek 1. října 2020

Panákáč 2020 - ZRUŠEN

AKTUALIZACE s ohledem na PSY

Protože jsme zlobili, zavřeli nám hospody. A bez nich není šťára a bez ní není Mrazivák Mrazivákem...

Potřebujeme PSA 3, aby se otevřely hospody a to je k původnímu termínu 28. 11. nereálné. 

A jestli se od prosince přeci jen spustí PES 3, tak už všichni plánují hodně akcí, a proto panákáč pro letošní rok rušíme. Mrzí nás to, protože byly vybrané pěkné kontroly a těšili jsme se, jak nás budete v okolí Roblína šťárak.

Štěpán&Ondřej

---

Je plánován na 28. listopadu z Radotína do Řevnic. Přijdeš? 

Piš si do kalendáře, hlas se do komentářů, rozpis bude později.