Nejkrásnější, nejhořčejší (poslední) rogainig

Před šesti lety jsme si s Ludvou v Ylläs udělali dluh a potají doufali, že se jednou na sever vrátíme a tu medaili jim sebereme. Když na letošní rok přidělili MS v rogáči do Kiillpä v Laponsku, bylo jasno. Přihlásili jsme se, domluvili s ostatními českými týmy, že si to uděláme hezký a začali trénovat. Fakt!

Všechno šlo jak mělo. Předzávodní výlet vyšel skvěle. Na špacíru z letiště do centra závodu jsme potkali jen soby a jednoho sériovýho finskýho vraha, kterýmu jsme ale nevoněli.

Byli jsme natěšený a měli v hlavách pankáčovou taktiku. Tady, kde se dá pít ze všeho a všude, toho na závod moc nepotřebujete. Vodu občas zředíme Kitlem, sem tam něco kousneme a půjdeme na dvě kola, ať jsme lehcí a běžíme to jako normální orienťák.

Poslední dva rogáče jsem musel zabalit, protože jsem po pár hodinách narazil do zdi. Motání hlavy a dušení se nebylo k běhu úplně friendly. Tady jsem ale věřil, že mě běžecký bůh ještě jednou nechá pořádně závodit. Musí přeci. Vždyť jsem se těšil. A trénoval. Fakt!

Nepustil. Na čtvrtý hodině začal stavět zeď, kterou jsme s Ludvou zkoušeli zbourat zastávkami, ale po osmi hodinách bylo jasno. Nejde to.

Sedli jsme si na kopec, čuměli do mělkýho polárního západu slunce, který narušovali jen pasoucíse sobi. Závodnická duše se uklidnila. Dobře, beru to. Takový konec je fér. Co ale Ludva? Vytáhl jsem ho od rodiny 200 km za polární kruh, aby si zaběhal jen čtyři hodiny? On je ale kurva-spravňák. Ani nehnul brvout. Prostě to vzal.

Když nám začala být zima, sešourali jsme se dolů do hash-housu, něco snědli a šli spát. Moc toho nenaspím. Hlava pořád šrotuje...

Ráno si jdeme na čtyři hodiny proběhnout ještě pár kontrol.

Brácha s Plechem běželi skvěle (6. flek), Fujda se Sádlem se taky pochlapili (11. flek, 4. ve vetoších), takže pro klacky to nakonec úplný dizástr nebyl a určitě napíší svůj pozitivnější pohled.