Nemluvte při běhu s klacky, děkujeme.

Ani letos na Brtníky Tony nedorazil (blbec). Asi se bál, že když poběží bez ponožek, bude mu zima. A byla by mu. Já si nevzal vložky a těch 17 hodin ve sněhu byla blbá frajeřina.

Letos byla trať opět krásná. Škoda že ty nejhezší pasáže jsme měly za tmy, a tak co jsem kolem sebe a pod sebou tušil, jsem si prohlédl v blogspotu Lojzíka Kuny. Brtnické ledopády jsme si ale již proběhli za světla a byla to zase paráda. Až taková, že jsme se zakochali do kufru, kde nás ojebli vítězové. Ale to je fuk.

Ale pěkně popřadě, nejdřív trocha fylosofie, ať to má přesah pražské kavárny.

Monty jednou napsal, "nikam nejdu, nejsem soc, zůstanu zalezlej doma". A takovej já jsem vlastně taky. V kabíně cítit nejsem. Radši běhám. Přitom nic nemusím, mám klid od lidí, starostí. Spokojeně si mlčíte, myšlenky vybublávají, mozek má autopilota. Je to ještě lepší, než sedět na záchodě. Tam totiž 17 hodin nevydržíte. Myslim, že Fujda to má podobný.

Proto nás rozmrzelo, že po ataku v kopci do Janova (25 km) s námi zůstal z čelní skupinky zrovna ten nejupovídanější. Oni to maj bratia Slováci nějak v povaze. V té mají i zarputilost. Takže i když trpěl jak zvíře, hekal a brebentil, že potřebuje pít, furt se držel. Nic ve zlým, ale radost jsme z toho prostě neměli. Chtěli jsme si v klidu cupitat, nemluvit a jen křupat sníh. Tak sorry chalan za naše český studený čumáky, máme to tak nastavený. Vyprahlého sobaka jsme nechali ve Vysoké Lípě v hospodě (45 km) a vyrazili konečně sami na nejkrásnější část štreky. Rudolfův kámen a pak hlavně skvostná žlutá značka přes Úzké schody s průlezy a žebříky, pěšinami pokrytými panenským prašanem a tichým ránem, to byla lahoda. Až taková, že jsme zapomněli odbočit a proběhli se o nějaký ten kilák dále. Na kopci Spravedlnost jsme tak spravedlivě zaplatili za naši kochačku a nasátý sobak s dalšími dvěma pronásledovateli už byli kousek za námi.

Na občerstvovačce v Krásné Lípě se moc nezdržujeme, protože před námi jsou další žebříky a průrvy. Jsme na 70 km, nohy i hlava furt chtějí, a tak běžíme a běžíme a tak nechápeme, že na vracečce u Jeskyně víl jsou tři borci zase kousek za námi. Holt jsou dobří, co se dá dělat. Následující kiláky přes Brtnické ledopády (Varhany, Oponu atd) známe. Běžíme, nemapujeme, neodbočujeme, kufrujeme. Je to z toho 10 minut navíc a rázem už nás nikdo nehoní. Je to naopak. Docela rychle kluky stahujeme na rozdíl dvou minut, ale pomalu začínáme uvadat. Z další občerstvovačky v Brtníkách odcházíme všichni společně. Následujících pět kiláků je prodírání sněhem a moc nám nešmakuje. Necháváme borce jít a domlouváme se na tempu, které nebolí, ale zároveň při něm nezmrzneme. Kuřecím během se tak šineme k přístavu lodiček, vyšouráme si soutězku a pomalu se blížíme k cíli. Cestou nás ještě rozveselí jedna Fujdova halucinace, občerstvovačka s křupkama, vyfouká nás rozhledna a zarmoutí kopec, se kterým jsme již nepočítali.

Konec večírku...

V cíli dáváme nejlepší polívku na světě (tak jako v cíli každého ultra), pogratulujeme vítězům, dostaneme odznak a když mi rozmrznou chodidla, vyrážíme zpět do Práááhy, do našich vytopených bytů a kanceláří. V autě mlčíme, tak jak to máme rádi. 

Neúplný GPS záznam. Suunto holt nevydrží to co člověk.

Produktové okénko:
Zapomeňte na jedy z Olomouce. Ládujte Penco, Enervit, Mixit a žaludek je v pohodě.
Neřešte výdrž Petzlu nebo práci čínských dětí a sviťte si Luciferem.
Nesnažte se být jako Kilián a milion dalších, ale utíkejte lehce v Icebug.

Když jde něco sladce, půjde to i trpce.

Tak nějak to často bývá a myslím, že je to fér. A takhle fér pro mě letos byla i Pražská stovka. Do 111 kiláků to šlo krásně sladce. Dokonce až tak, že jsem při příběhu do hospody u Dolejších v Pikovicích (99 km) vykřikoval, ať mi polévku nalijou do bidonu, že mi to běží jak blázen a nechci zastavovat. Maxi euforie mi vydržela ještě 2 km při stoupání na Ďábla, kde jsem se dotáhl opět na třetí místo a ve slušném tempu (a lijáku) jsme společně s Martinem Kaisem pokračovali směr cíl. V tu chvíli to vypadalo, že jsme za pár hodin poklidného klusání v cíli. Kdeže...

Letos Olaf posadil 300 zájemců o bolavé nohy, puchýře a odřeniny (čti závodníky) do čtyř vyřazených patrových vagonů směr Praha Dobříš a transportoval nás do Nové Huti. Řekl start, ti blázni ho poslechli a vydali se na 130 km směr Praha. Často po stezkách, které si v reálu vymyslel Olaf a další roky je budou využívat jen čuníci.

Jak to tak bývá, někdo začal hned od startu strašně hnát. Což mě štvalo, protože poslední kilometry před první občerstvovačkou (Cholín 18 km) měly být po parádní žluté trailové značce, kterou jsem znal z trailmaniacs.com a chtěl jsem si je užít pěkně sám, bez vláčku. Nezbývalo, než akceptovat tempo Standardky a doufat, že se čelo brzy roztrhá. Sladce to vyšlo a já si tak mohl kličkovat, přeskakovat a balancovat na úzké pěšince nad Slapy sám. Krása. Na první občerstvovačce na Cholíně (18 km) jsem byl za 90 minut, což bylo výrazněji rychleji než jsem chtěl, ale brzdit nemá cenu, že jo. Pak nám sice lesáci ukradli jednu Olafovinu a museli jsme část pěšinky oběhnout po asfaltu, ale následný trajdění pod Drbákovem a Albertovými skálami vše vynahradilo a sledování lampiček lezoucích nahoru a dolů byl moc poetické.

Běžel jsem v tu dobu s chalanem zo Slovenska, který moc nerozlišoval mezi kopcem nahoru a dolů a chtěl durch běžet. To mně se tolik spěchat nechtělo. V kopci do Hrazan nás doběhl Honza Zemaník. Čekal jsem, že začne peklo, ale ukázal se jako rozumný kluk a nikam se nehnal. Na kontrole na Kozím Hřbetu se k nám pak přidal ještě Tomáš Bystřický a jeli jsme dál ve čtyřech. Nikde jsme se moc nezdržovali. Kluci se ukázali jako rychlopolykači polívek, já si je raději nechával nalít do bidonu.

Při průběhů Rabyní mě potěšilo, že v chalupě s velkými psy (Vesta ví) se ještě obstojně pařilo. Vyhlídku Máj jsme už měli za světla, ale meandr jsme pro mlhu neviděli. Traverz nad Třebenicemi byl výživný, ale Olaf na to upozorňoval,  tak jsme si nemohli na nic stěžovat. Te kdo šel po nás, musel klouzat 100x víc.

V Třebenicích (80 km/8:57 hod) kluci zúročili svoje mistrovství v rychlosrkání polívky a vyrazili asi minutu přede mnou. Navíc výrazně  rychlejším tempem a já byl vlastně rád, protože teď jsem se s tím mohl prát pěkně sám za sebe a o to tady jde. Svatojánské proudy jsou na krásné. A nekonečné. Je nutné tu běžet, jinak vás tu doběhnou Madaři. Běžel jsem tak dlouho, než jsem začal usínat a udělal největší BLBOST závodu. Prásknul jsem si Brutus od Nutrendu. To sice způsobilo, že jsem se probudil,  přestal vnímat únavu, ve stoupání ke Štěchovickému pokladu předešel psa, ale myslím, že mě tahle umělá euforie zabila v posledních 15 km závodu. Krušovice, Nutrend, nic dobrýho takhle žít.

Do Pikovic do hospody (99 km/11:19 hod) jsem jako slušný občan dorazil pěkně na oběd, který jsem si zcela neslušně opět nalil do bidonu. Na Ďáblovi docházím chalana Martina a pokračujeme spolu dál. Krásně leje, ale co, cíl už je kousek. Nicotných 25 km.

Ve Skochovicích (110 km/12:46 hod) ztrácíme na Honzu s Tomášem 15 minut. Dopřáváme si polívku z talíře a Colu. Kluci za pultem sice měli trendy čepice, ale to bylo asi tak všechno. Než nás obsloužili, totálně jsme vytuhli. Nebo aspoň já. Z Vranýho jsme navíc vzali špatnou značku a tak jsme na další kontrole potkali pátého v pořadí v protisměru. On koukal, my koukali, brebentili jsme něco o žluté značce, ale vzhledem k tomu, že on měl navigaci a my neměli ani mapu, tak měl pravdu asi fakt on.

V následném stoupání pro mě P100 skončila. Nebo vlastně začala. Teď to totiž začalo bolet. Nohy nešly, žaludek plaval, hlava se motala. Na keltském hradišti na Šancích jsem se chtěl nechat obětovat. Nikdo mi ale nepomohl. U Hálkova pomníku v Břežanském údolí jsem chtěl umřít, ale neměl jsem sílu. Přes Točnou jsem se protočil za nějakým mixem, kterýmu jsem tímto vděčen, protože to byl jediný impuls, který mě uváděl vpřed.

Nakonec jsem na posledních 20 km dostal 75 minut, ztratil bednu i průměr nad 8km/hod, ale vlastně jsem za tento úsek strašně rád. Zase jsem si trošku utužil charakter a uvědomil, že polívku s rohlíkem chemie prostě nenahradí.

Olafe a všichni pořadatelé díky za všechny ty pocity, co nám P100 dopřává.

Mapa

Tony, kup si tričko a doraz do Brtníku!

Čau Tony, ty hipíku jeden vlasatej,

začínáš u nás být celebrita, píšou o tobě na idnesu, což je po Béďovinách druhý nejcitovanější bežecký server u nás.

Ale proč ti píšu. Přestaň se poflakovat v Coloradu a koukej příští rok přijet na Brtnické ledopády, ať poznáš, co je to ultra trail s kulturně poznávacím rozměrem. Věř bude se ti to líbit. Startovné je pro takový nemytý držkrešle jako jsi ty. Stačí ti 20 dolarů. To snad v tý svý chatrči najdeš, ne?

Mapu budeš milovat, je minimalistická.

První část (54 km): Waltersdorf - Luž - Toltštejn - Velký Buk - Klíč - Bouřný - Tolštejn - Jedlová - Krásná Lípa

Druhá část (53 km): Krásná Lipa - Kyjovský Hrádek - Brtnické ledopády - Kopec - Hermannsek hütte - Kopec - Brtníky - Vlčí Hora - Vlčice - Valdek

Takový náčrt je mnohem lepší než krabičky s gps, protože jak se trať kříží a motá, tak si lehko spleteš čáru a pak jdeš místo do Jedlový na nádraží na Jedlovou kopec. Tak jako se podařilo našim soupeřům a pak už si běžím sám a s nikým se nemusíš dělit o šlapání sněhu.

Já jsem ale třeba měl ještě chytrý mapy v mobilu, což má tři výhody. Víš, kde jsi. Můžeš fotit Fujdu, kterej je pak naštvanej. Zavoláš si odvoz, když už tě to přestane bavit.

Fujda mi na vyhlídce podlézá.

A neboj, sice to vypadá, že jsou na trati pořád nějaké občerstvovačky, ale když se budeš snažit, tak si to svoje přesvědčení, že "jíst a pít umí každej", nezprasíš. Protože nám s Fujdou byla zima, tak jsme hnali a kontroly v hospodách jsme stíhali ještě před otvíračkou, takže žádné zdržování s jídlem a pitím nehrozilo. Snad nás uvisíš. Fujda přidal ve Stromovce kopec navíc a hrozně mu to táhne a já opět zařadil standardku, takže forma jak trám. Platí domluva, že se čeká max dvě minuty a to pouze tam, kde se dá sednout.

Jestli nemáš natrénovaný schody, tak začni. To je základ jako kliky.

I počasí bude stejně drsný jako u vás v Coloradu v zimě. Pořadatel Olaf je větrů pán. Na Pražskou stovku (to je něco jako ten váš Leadville Trail) domluvil orkán Xaver, letos to při ledopádech na kopcích taky fičelo ke stovce, takže ti ty tvoje vousy namrznou a Olaf tě pak v cíli na památku vyfotí.

Co ti můžu doporučit, tak se cestou zastav na Havaji a natrhej si Noni (Morinda citrifolia). S Fujdou jsme dostali k otestování pár kapek od Kouři, a až do Vlčí Hory (95 km) jsme si cupitali jakoby nic. Pak už to trošku táhnout přestalo a poslední část prasečí stezkou z Vlčice byla unavená, ale příště si vezmeme sedm kapek s sebou a bude to jízda až do cíle.

Yours sincerely,
papn

Koupím permici na Příbram! Daň za nejkrásnější závod.

Proč? Protože fandit tomuhle klubu je jako moje současný sportování.

O víkendu sednu do auta a pojedu trpět. Ale budu mezi svými. Rychlostně jsem na tom jako Mercedes Švanci, nohy mám dřevěný jak Zápo Tonda Zápotočný a sýpu jak postřelený Jarda Starka

Přitom všechno bylo tak krásné, stejně jako když Příbram byla Dukla...

V pátek jsme s Fujdou sedli do Hutníku, pšoukli dva plecháče, založili si a jeli na východ. Až na konečnou kam jezdil Alois.

Dál než do Jeseníku to fakt už nejezdí, a tak jsme si do tělárny v České vsi ještě kus šlápli. Jdeme spát v běhacím, protože jinak nemáme šanci stihnout start v šest. Ráno nás starostka vyslala směr Zábřeh, který byl přes kopce a údolí 115 kiláků. Krásných a poctivých.

Během těch 16 jesenických hodin jsem pochopil, proč Košíkovi v Praze stačí pouze jedno slovo. HOVNO. Protože Lesní bary nad Lipovou, rašeliniště okolo Smrku, Obří skály nad Ramzovou, Keprník, Vozka skály, pěšinku do sedla pod Vřesovkou, Jelení hřbet, Rabštejn a Bradlo to v Práze fakt nemáme ani na konečný metra. Ještě že jsme museli na Praděd, kde to bylo stejně na HOVNO jak na Václaváku.

Bohužel ze vší té krásy jsem nějak zapomněl dejchat, ztuhly mi nohy a rozklepalo se srdce, že to z mé strany od 80 kiláku byla spíš parodie na pohyb a zaslouženě jsme dostali dvě hodiny, i když na Rabštejně (75 km) jsme se ještě všichni motali docela kolem sebe a bylo to hratelný.

Za úspěch tak lze považovat jen pořízená fotka Fujdy, kterého je stejně těžké vyfotografovat ve volné přírodě jako yetiho.
 

Sice je za mě na týden invalida, ale sere pes...

ME ve skyrunningu 2013 – ultratrail

Minulý rok jsem neměl o skyrunningu ani ponětí. Název je snad trochu nepokorný a budí představu, že se jedná o jakési další stavění babylónské věže nebo nedejbože běhání nahoru na ní. Díky nově vzniklé české asociaci skyrunningu a podpoře INOV-8, jsem se mohl zúčastnit jako člen českého týmu asi nejhezčího závodu, co jsem kdy běžel …
Hlasatel co chvíli vyvolává: Piccolo Dolomity - nejmalebnější část Dolomit. Na závodníky čeká 50 mil (84 km) a 5600 metrů stoupání. Pozor v místech, kde trať vede po hřebenech skal nebo úzkých chodnících ve skále. Italsky rozumíme málo, ale jeho kadence, nadšení a napětí se na nás brzy přenáší. Co na to, že je něco po půlnoci a teploměr stále ukazuje 34 stupňů.
Jdu do startovního koridoru trochu dříve, abych na startovní čáře zahlédl legendy. Např. Kiliana Jorneta, který 166 kilometrů kolem Mont-Blancu  uběhne za dvacet hodin. Posedáváme v koridoru, protahujeme se, přemýšlíme o příštích dvanácti hodinách. Nikdo tu není nijak víc – profíci společně s amatéry i srdcaři, kteří závod dokončí třeba o patnáct hodin později než Kilián. Blesky fotoaparátů, odpočítání a vybíháme esíčkem po městě, které ještě nespí a celé fandí. Hned pak se vydáváme do kopců, serpentýna za serpentýnou po lesní cestě vzhůru. Nechávám první skupinu světel mizet úbočím a držím se ve společnosti nejlepších třech bab. Chlapská ješitnost je ta tam, jen obdivuji, jak lehce našlapují z kamene na kámen, občas prohodí mezi sebou pár slov.
Po první hodině se dostáváme o tisíc metrů výše. Světla v údolí připomínají svět dole. Ze shora zavane o něco chladnější vzduch, pomalu ustává téct pot. Snažím se držet rytmus dýchání 3:1 a cítím sílu, kterou mi každý nádech dodává. Přichází první technická pasáž po asi dvoukilometrovém hřbítku, vrstevnicový běh po úzké lesní pěšině, krátké seběhy. Na nebezpečná místa upozorňují baterky pořadatelů. Rozsvítil jsem čelovku na nejsilnější režim, přesto je potřeba se soustředit na každý krok. Běžíme poměrně rychle a stíny zkreslují velikost kamenů. Několikrát zakopnu, ale ustojím to. Zatím nejsme v místech, kde jsou srázy tisícimetrové, ale i tady by nešťastné šlápnutí vedle mohlo být velmi bolestivé.

První občerstvovací stanice je na třináctém kilometru. Naklopím do sebe coca-colu, nacpu do pusy rozinky a parmazán, ale pokračuji plynule dál. Právě na občerstvovačkách lze hodně ztratit, když bych si nechal někoho utéct, ztráty se těžko dohání. Celý závod si tak sebou nesu camelbag s 1,5 litru vody a pravidelně z něho ucucávám. Půllitrovou láhev s kofolou mám přidělanou na popruhu – při pití z ní musí člověk přejít do chůze, ale zase se lépe na občerstvovačkách doplňuje. V kapsách batohu si nesu placky z polenty s čiou, několik tyčinek, sušené maso a dva karboše. Přejde-li tempo v kopci do chůze, občas něco zobnu. Myslím, že zvláště Tarahumarská čia mi pomohla od dehydratace.  Další parmazán a cola bude zas za deset kilometrů – v podstatě pravidelně, když bude nějaké přístupné sedlo nebo chata.
Je asi čtyři dny po úplňku, a tak k ránu měsíční světlo nechává vyrůst obrysům hor a na loukách lze zhasnout. Svítí hvězdy.  Závod se uklidnil – vzdálená světla přede mnou i za mnou drží vybojované rozestupy. Běžím sám, ale jako součást dlouhého světelného hada, který se roztáhl po hřebenech Dolomit. Trať se houpe ve výškách, občas přechází v lesní pasáže. Jakkoliv se pořadatelé nedrží hlavních cest, značení je perfektní – fáborky a reflexní odrazky snad každých padesát metrů – vlastně ani nevyndávám mapu.
V očekávání příchodu dne udělám zásadní chybu. Čelovka svítí čím dál slaběji, ale nechci ztrácet minuty výměnou baterií. Potmě však v jednom rychlém seběhu suťovištěm nakopávám nešikovně kámen. Od té doby prostřední prst v každém klesání bolí a bohužel podvědomě trochu zpomaluji a bolest šetřím. Baterky jsem stejně nakonec vyměnil a udělal jsem dobře.
Se svítáním totiž přišla na řadu jedna z nejzajímavějších částí závodu: stoupání tzv. Strada delle 52 Gallerie. Na šesti kilometrech proběhneme 52 tunely a vystoupáme 800 výškových metrů. Okna v tunelech a skalní římsy mezi nimi nabízejí nové a nové překvapující pohledy. V tunelech je příjemné chladno, je potřeba si ale svítit. Několik tunelů je vystříleno do spirály, jiné jsou až 300 metrů dlouhé. Ital přede mnou si již zandal baterku a v potemnělém tunelu vzal hlavou kámen. Teče z něj krev, po chvíli se nám ji ale podaří zastavit a běžíme k nejbližším pořadatelům. V tomto úseku jsou pořadatelé snad každých 500 metrů a předávají si vysílačkami zprávy, jestli se někdo nezřítil ze srázu. Cesta po římsách je sice 2 metry široká, ale skála pod námi padá přímo několik set metrů. Budí to respekt a strach, zda ještě plně kontroluji každý pohyb.
Tunely ve skalním masivu vystříleli v roce 1917 italští vojáci, aby mohli zásobovat strategickou linii na Mt. Pasubio. Přes Dolomity vedla válečná fronta a v těchto drsných podmínkách sváděli tuhé boje C&K rakouští horští myslivci a italští Alpini. Zemřelo jich zde společně 13 tisíc, a proto je zdejší hora nazývána i horou mrtvých. Lezu nahoru tunely a přemýšlím o zdejších křížích. Nakonec zásobovací cesty a jejich jištění dalo vzniknout dolomitský via-ferratám, jištěným lezeckým cestám. Kolik C&K a italských závodníků tu dnes proběhne (včetně mě a toho zakrvaveného Itala)?
Na závodech, které se startují v noci, je pěkné, že se na východ slunce nemusí vstávat. Prostě tam člověk někde vysoko v horách je. Začnou zpívat ptáci. Údolím se různě povalují mraky a teprve dlouho potom začnou mít štíty narůžovělou barvu. Nakonec se z nějakého sedla zahlédne i slunce, díky rozeklanosti skal a stínům však slunce začne skutečně spalovat až za další tři hodiny.
Kolem sedmé hodiny ranní jsem v polovině závodu, zde v sedle startuje zkrácená poloviční trať - horský marathón. Na tyhle závodníky budu mít skoro hodinu náskok, ale někteří čertví mě na konci trati budou předbíhat. Vyndávám si z batohu skládací hůlky a začínám stoupat. Mezi běžci je to tak půl na půl. Někteří hůlky používají celý závod (např. druhý v cíli), někteří tvrdí, že se jim jen pletou (první v cíli). Pomáhal jsem si s nimi v druhé části závodu a trochu tak změnit zatížení svalů. Však nás taky čekalo na šesti kilometrech stoupání z 1200 m.n.m. na Sněžku, chvíle klesání a pak přes dvě sedla až do 2200 m.n.m. V té době už slunce naplno pralo do bílých vápenců, zas bylo kolem 35 stupňů. Při šplhání po skále předbíhám Honzu z našeho Inov-8 reprezentačního týmu. Od něj se dozvídám, že jsem druhý z Čechů a že musím běžet pro body (původně jsem startoval jako záloha). Hlavně však v tomhle vedru pořádně pít a vydržet. Na další občerstvovačce si kromě dalšího přílivu coly a vody dopřávám i dvoudecku piva. Srovná žaludek a motivuje k tomu, být co nejrychleji v cíli.

Krásné dlouhé travnaté klesání se bohužel střídá se sutí a kameny, které kvůli zlomenému prstu na noze bolí. Postupně tuhnou i stehenní svaly a z posledních patnácti kilometrů, prý pořád z kopce, se díky vedru a mírným stoupáním stává neskutečný boj. V každé vesnici nořím hlavu do betonových kádí plných vody. Všude kolem je spousta lidí, tleskají a křičí BRAVO a FORZA a tváří se, jako bych byl hrdina. Kilián tu přitom proběhl o více jak tři hodiny dříve. A diváci tu zůstanou ještě dalších deset hodin, aby podpořili i ty poslední.
Naše nové reprezentace nakonec skončila v pořadí teamů pátá. Děkuji INOV-8 za materiální podporu. Bez trailroc 255, které si poradí se střídajícími se povrchy, drží na noze a nechávají pracovat chodidlo, si už takový závod nedokážu představit. Nakonec jsem při závodě vypil (a taky vypotil) skoro deset litrů tekutin. Na rozdíl od mnoha závodníků, kteří skončili na kapačkách, mě však pořadatelé v cíli potěšili lahví italského piva – prý pro český team.

Metodika 20 km finiše

Na Pražské stovce (která letos měřila 122 km) jsme s bráchou od 70. kiláku bojovali s Maďarem a Litevcem. Kluci byli rychlejší do kopce, z kopce i po rovině. Měli ale takovej divnej zvyk, se na kontrolách zastavovat.Třeba na minutku dvě, ale i to stačilo, abychom je zase docvakli a museli se s nima zase rvát. Na 102 km byla kontrola s občerstvovačkou v hospodě v Klínci. Vsadili jsme na to, že kluci si dopřejí občerstvení, my jim trošku cukneme a při troše štěstí to udržíme až do cíle. Člověk je hrozně soutěživý tvor...

První půlka P100

Půl kiláku před kontrolou si nenápadně dáváme šlehu a gelík a domlouváme se, že si v hospodě sundáme bundu, aby to vypadalo, že si taky dáchneme. V hospodě U Krbu je příjemné teplo, dáváme pořadatelům průkazku, sundáváme si batohy a bundy a závidíme chlapcům, jak si objednávají gulášovku. Protože mi si říkáme jen o malou Colu v petce a padáme pryč. Chemie začíná fungovat a dalších 8 km letíme kopec nekopec, Nazaret neNazaret (účastnící P100 vědí). V seběhu do Zbraslavi ale už stimulanti nepomáhají, ztvrdlá stehna bolí při každém dopadu. Už je to jenom o hlavě, o ničém jiném. Hrozný, když se tahle prázná fráze začíná naplňovat. Jako běžci už opravdu nepůsobíme, dokonce mám pocit, že se nám jedna holčička na procházce s maminkou smála.

Druhá půlka P100

Věříme, že když vylezeme kopec z Březanskýho údolí na Šance a pod sebou kluky neuvidíme, tak už to udržíme. Jenže v údolí vidíme Vaška Krále... Maďar s Litevcem jsou rázem zapomenuti, z lovené zvěře se stáváme lovci. Jdeme po něm. Po 4 km ho máme, jsme (nebo aspoň já jo) úplně na plech, ale děláme, jak jsme na tom dobře a rokli za kontrolou přebíháme jakoby nic. Vašek nás nechává jít. Pro jistotu držíme tempo, ale spíše proto, abychom už byli v cíli a mohli si dát nohy nahoru. Bohužel potkáváme nějakého rekre běžce, který nám hlásí, že další lovnou máme 300 metrů před sebou. Tak to jsme slyšet ani nechtěli. Ještě to zkoušíme, ale když soupeře nevidíme ani ve svahu v Modřanské rokli, je nám jasný, že nám pláchne. Škoda, tahle lovná byla bronzová. Za rok už to na P100 snad cinkne.

Gratulace Honzovi Zemaníkovi a Jakubovi Hřídelovi za to jakou dardu nám dali a Zbyňkovi Cyprovi, že i když se mu na 50 km už moc nechtělo, tak to před náma stejně došmajdal.

---
Maďar Márton Dániel 
Byl to děsnej borec. Chodil rozcapeně jak Chaplin, boty měl snad 48 a jediný, co si vzal na 122 km dlouhej závod při -10°C byla pet púllitrovka, vytahaný elesťáky, slabounkou mikinu Saucony s kapucí a kapcičkou na zádech, kde měl veškerý jídlo (maximálně tak kousek uheráku s langošem). Hrozně na to měl, ale protože neměl ani mapu ani GPS (jen popis trati), tak musel běžet s tím Litevcem, kterej v půlce závodu aspoň vyškemral na pořadatelích mapu. Respekt! 

Za fotku děkuji fanouškům Pražsé stovky na Facebooku