Jak se páchá roganingová sebevražda

Vlastně šlo všechno docela dobře. Až na neohrabané oblézaní skály na první kontrole, krizičku na třetí hodině, kterou jsme spláchli v hospodě cestou na 55 a příliš velkou důvěru rybářům, že kopřivy okolo rybníka u 87 prošlapou, jsme šli standardní závod. Ani začínající noční déšť nás nijak výrazně neznepokojil, protože jsme v tu dobu byli v hospodě (ano již podruhé), kde jsme se těšili milému zájmu místních děvčat.

Holky nás trošku zdržely /jak už to tak bývá /, a tak jsme na kontrole 52 měli oproti mému plánu ztrátu 20 minut. Byl jsem ale v klidu, protože jsem věděl, že nás od další kontroly čeká 5 km po asfaltu okolo hospody U Rozvědčíka, kde si určitě Sádlo zase vzpomene na svoje juniorský léta na sportovce, pošrotuje tuhle pětku za 20 min a ztráta bude smazána. Pokud to přežiju...

Ale ouha. Hned za polem nad kontrolou hrajeme loterii s cestami. Jednu bereme ale jistí si nejsme. Možná jsme zachrápali, ale nějak brzy to s námi začíná padat dolů. Míra to řeší jako mapař a má oprávněný pocit, že jsme moc na východě a padáme už do údolí. Já to řeším jako optimista a sbíhám ještě kus po cestě s tajným přáním, že jsme dobře. Zastavuji se u pohozeného lahváče. Je to ještě ten starej hnědej baňatej. Tady zoufale pálím všech 1500 lumenů dolů z kopce, že snad něco nasvítím. Nic. Míra už jenom tak mžourá kdesi vpravo. Jdu za ním a dobíhám ho na krásné kupce s krmelcem a rochništěm pro čuňata. Jestli my jsme na tom západním ostrohu, tak to jsme pěkný kkt. Zkoušíme traverzovat, ale je to tam totálně zasekaný, takže se postupně propadáme až dolů na asfaltku. Začínáme tušit, ale jistí si jsme až u závory před silnicí. No nic. Teď už to bude easy. Nebylo. Drápeme se na hřbet a po něm poslušně ke kontrole. Už je to nějaký dlouhý. Svítím všude okolo. Až jí nasvítím. Kuželku. Starej dobrej baňatej lahváč. Hnědej. Míra ale v tu dobu mrčí o dost dál vepředu. Dotahuji ho až na rovince, kde nevěří, že by mohl udělat takový kiks. Otáčíme to a počítáme vrstevnice. Tady by už měla přeci být? Je! Tamhle v tom zarostlým. A dokonce je tu i náznak tý vrtsevnicový cesty.

Postup na 60 minut jdeme rovných 90 a přidáváme si 130 výškových metrů, které fakt bolí.

Oblblý, naštvaný a zakyselený nastupujeme na asfalt. U Rozvedčíka už Sádlovo juniorský tempo nedávám. Zdá se mi, že pět na kilák je po 12 hodinách dostačující. Naštěstí turbozóna brzy končí, Sádlo močí a společně šlapeme údolím kolem skautskýho tábora. A začínáme mít divný pocity. Na kontrolu na kopci nad potokem se ještě vyštracháme, ale tam padáme a mám pocit, že na chvilku i usínáme.

Další čtyři hodiny se s tratí spíš pereme a z letargie se probíráme vlastně až po odpočinku na železničním mostě v Žloukovicích.

Tahle noční čtvrtina se opravdu nepovedla. Slabých 28 km, 460 bodů a 6 kontrol.

Naštěstí jsme se na poslední čtvrtku trošku probrali a od bráchy s Plechem tak nedostali ostudně naloženo. A kdybychom nebyli blbci a vzali 99, tak jsme naopak mohli vyhrát hasičák my.