Byl to akt ryzího kamarádství

Profesionální týmy mají svá pravidla. To nejzásadnější je, že tým má jednu hvězdu a ti ostatní na ní makají. Z toho mají dobrý pocit a občas kus přerozdělených prize money.

Tým klacků je postavený stejně. Proto je tým "A", "B", někdy i "C". Tým "A" ale nekazí nosiče vody penězi, ale v rámci motivačního programu "dobrý kamarád" se nechá občas porazit. A nejlépe tím nejtěsnějším rozdílem. To udělá kamarádovi největší radost. A EPO Survival byl ideální příležitost, udělat v týmu pohodu a opět se stát kamarády.

Pravda, nechat se porazit co nejtěsnějším rozdílem v závodě, který se počítá na body, trasu a pořadí disciplín si závodníci volí podle sebe a body lze získávat i příjezdem před limitem je kumšt, ale co byste pro "B" tým neudělali.

Takže. Ve tři ráno startujeme na kros. Už tady necháváme béčkové kamarády zvítězit, i když jsem to musel dvakrát kamuflovat vázáním tkaničky. Na start k lodím za nimi poslušně bloudíme, v depu si bereme pomalou Sambu a jim nabízíme laminátku (nemohli jsme vědět, že je místního rybáře a je přivázaná). Než si kluci našli Vydru, už jsme byli na vodě a nemohli tak vědět, že Vydra byla divoká a kamarádi se při nástupu cvakli.

Když je v depu celý mokrý a zmrzlý vidíme, kamarádsky to na jedničku bereme okolo po asfaltu a tuhneme ve stoupání na Onen svět, kde nás okolo šesté ranní dojíždějí.

Na trek tak vyrážíme kousek před sedmou společně. Držíme tempo a odhadujeme, že se v chlapech průběžně pohybuje mezi 2 - 4 místem. To se rázem mění po přeplavání Kamýku, který má šest stupňů a tím se dostáváme do čela kategorie žen...

Na konci treku necháváme kamarády vyniknout a na kolo tak vyrážíme několik minut za nimi. Orienťák a brusle nic neřeší, jen kontrolujeme v depu čas a při odjezdu na první bajkovou kontrolou se jedeme podívat ještě do Višňový, abychom nabrali nějaké minuty navíc.

Cestou na poslední kontrolu před Bolskrosem opět raději tuhneme a poslední kopec jedeme na ukázkovýho Cavendishe. Počítáme, že na Bolsu by se to chtělo zdržet, abychom nestihli lezení a neměli zbytečných 260 bodů za dvě sedmičky. Brácha před závěrečným skokem ještě dostává do sluchátek informaci, že kluci už jsou v cíli a dostávají body za dojetí před limitem. Jenže to nestačí. Na poslední chvíli zastavuje, slézá o patro níž a skokem z osmičky posílá kamarádům kýžených 8 bodů, které jim v cíli udělaly nefalšovanou radost.

Kamarádi (Fujdo, Myrku), gratulujeme ke krásnému třetímu místu. Za rok ale počítejte opět s týmem "B".

EPO survival - Byli jsme na sebe tvrdý

Ale až od sedmý hodiny závodu, když jsme zjistili, že ostatní jsou mnohem tvrdší. Do té doby jsme se pod  dojmem geniální strategie vynechat pár bikových kontrol, aby bylo dost času a sil na závěrečný trek, poflakovali na čele závodu, ve sjezdech brzdili, na lezení se jistili, na občerstvovačkách občerstvovali, prostě to bylo připosr... bez srdíčka. Takže nás pomalu ale jistě začali sjíždět borci, kteří nic nevynechali a hnali se jak psi. A tak jsme se rozhodli, že budeme taky prasit, i když už bylo jasný, že pohár domů nepřivezeme.

Trek co jsme si plánovali na čtyři hodiny, jsme obratem přeplánovali na dvěapůl, tak abychom si stihli dojet ještě pro vynechané kontroly z úvodu. Racionálně to byla úplně dementní úvaha, protože jít (běžet) tak rychle ten trek by byla sebevražda a i všechny dosbírané kontroly z kola by nám příliš nepomohly, protože za každou minutu v cíli před limitem se získávali body, takže se v této fázi závodu spíše vyplatilo, získávat rentiersky body s kelímkem v ruce v cíli, než se ploužit na kontroly za pár šupů až někde za Boroticema. Jenže prostě máme takovou blbou vlastnost nezvdávat se, a tak jsme začali prasit. A výsledek? Trek jsme narvali za dvěapůl a na kole se ploužili až někam za Borotice, abychom na tom vydělali 3 body, což při celkovém součtu 2950 bodů bylo dost zásadní bodová řacha. Well done, pivo v cíli prostě bylo zasloužený.

A že to není furt dost tvrdý? Přidám. Kontroly, na kterých jsme chybovali, jsem za trest nezaznačoval do kartičky, což zejména u osmdesáti bodové 21 zabolelo. Bratr si teda myslí, že jsem jen pytel a prostě jsem to jen zapomněl zapsat, ale NE E!

Ale co, nějakej ten ručník, cykloflašu a krásný pytlík na maglajs od Lokalbloku jsme domů také přivezli, ale hlavně si skvostně zazávodili, skočili z desetimetrový skály (šupa jak hovado), slanili most, dvakrát s batohem přeplavali Slapy, hledali lampióny ve štole a od ředitele závodu dostali zelenou.

Jiříku a všichni pořadatelé díky za perfektní adidas Terrex EPO survival.

Něco málo k teorii: Plán byl startovat do treku ve 12 hod, aby vše bylo v medu a když by zbyl čas, sebereme si ještě 1 a 2. Bike byl ale rychlej, zejména pasáž od lezení na brusle jsme jeli o 3/4 hodiny rychleji než plán, takže jsme po bruslích nevěděli co s časem. Naštěstí jsme (hlavně já) posr... 21, takže bylo nutné na treku popoběhnout. Jet po treku na 1a 2 bylo správné, ale výlet na 7 a 8 už zbytečná klackovina.