Koupím permici na Příbram! Daň za nejkrásnější závod.

Proč? Protože fandit tomuhle klubu je jako moje současný sportování.

O víkendu sednu do auta a pojedu trpět. Ale budu mezi svými. Rychlostně jsem na tom jako Mercedes Švanci, nohy mám dřevěný jak Zápo Tonda Zápotočný a sýpu jak postřelený Jarda Starka

Přitom všechno bylo tak krásné, stejně jako když Příbram byla Dukla...

V pátek jsme s Fujdou sedli do Hutníku, pšoukli dva plecháče, založili si a jeli na východ. Až na konečnou kam jezdil Alois.

Dál než do Jeseníku to fakt už nejezdí, a tak jsme si do tělárny v České vsi ještě kus šlápli. Jdeme spát v běhacím, protože jinak nemáme šanci stihnout start v šest. Ráno nás starostka vyslala směr Zábřeh, který byl přes kopce a údolí 115 kiláků. Krásných a poctivých.

Během těch 16 jesenických hodin jsem pochopil, proč Košíkovi v Praze stačí pouze jedno slovo. HOVNO. Protože Lesní bary nad Lipovou, rašeliniště okolo Smrku, Obří skály nad Ramzovou, Keprník, Vozka skály, pěšinku do sedla pod Vřesovkou, Jelení hřbet, Rabštejn a Bradlo to v Práze fakt nemáme ani na konečný metra. Ještě že jsme museli na Praděd, kde to bylo stejně na HOVNO jak na Václaváku.

Bohužel ze vší té krásy jsem nějak zapomněl dejchat, ztuhly mi nohy a rozklepalo se srdce, že to z mé strany od 80 kiláku byla spíš parodie na pohyb a zaslouženě jsme dostali dvě hodiny, i když na Rabštejně (75 km) jsme se ještě všichni motali docela kolem sebe a bylo to hratelný.

Za úspěch tak lze považovat jen pořízená fotka Fujdy, kterého je stejně těžké vyfotografovat ve volné přírodě jako yetiho.
 

Sice je za mě na týden invalida, ale sere pes...