Když jde něco sladce, půjde to i trpce.

Tak nějak to často bývá a myslím, že je to fér. A takhle fér pro mě letos byla i Pražská stovka. Do 111 kiláků to šlo krásně sladce. Dokonce až tak, že jsem při příběhu do hospody u Dolejších v Pikovicích (99 km) vykřikoval, ať mi polévku nalijou do bidonu, že mi to běží jak blázen a nechci zastavovat. Maxi euforie mi vydržela ještě 2 km při stoupání na Ďábla, kde jsem se dotáhl opět na třetí místo a ve slušném tempu (a lijáku) jsme společně s Martinem Kaisem pokračovali směr cíl. V tu chvíli to vypadalo, že jsme za pár hodin poklidného klusání v cíli. Kdeže...

Letos Olaf posadil 300 zájemců o bolavé nohy, puchýře a odřeniny (čti závodníky) do čtyř vyřazených patrových vagonů směr Praha Dobříš a transportoval nás do Nové Huti. Řekl start, ti blázni ho poslechli a vydali se na 130 km směr Praha. Často po stezkách, které si v reálu vymyslel Olaf a další roky je budou využívat jen čuníci.

Jak to tak bývá, někdo začal hned od startu strašně hnát. Což mě štvalo, protože poslední kilometry před první občerstvovačkou (Cholín 18 km) měly být po parádní žluté trailové značce, kterou jsem znal z trailmaniacs.com a chtěl jsem si je užít pěkně sám, bez vláčku. Nezbývalo, než akceptovat tempo Standardky a doufat, že se čelo brzy roztrhá. Sladce to vyšlo a já si tak mohl kličkovat, přeskakovat a balancovat na úzké pěšince nad Slapy sám. Krása. Na první občerstvovačce na Cholíně (18 km) jsem byl za 90 minut, což bylo výrazněji rychleji než jsem chtěl, ale brzdit nemá cenu, že jo. Pak nám sice lesáci ukradli jednu Olafovinu a museli jsme část pěšinky oběhnout po asfaltu, ale následný trajdění pod Drbákovem a Albertovými skálami vše vynahradilo a sledování lampiček lezoucích nahoru a dolů byl moc poetické.

Běžel jsem v tu dobu s chalanem zo Slovenska, který moc nerozlišoval mezi kopcem nahoru a dolů a chtěl durch běžet. To mně se tolik spěchat nechtělo. V kopci do Hrazan nás doběhl Honza Zemaník. Čekal jsem, že začne peklo, ale ukázal se jako rozumný kluk a nikam se nehnal. Na kontrole na Kozím Hřbetu se k nám pak přidal ještě Tomáš Bystřický a jeli jsme dál ve čtyřech. Nikde jsme se moc nezdržovali. Kluci se ukázali jako rychlopolykači polívek, já si je raději nechával nalít do bidonu.

Při průběhů Rabyní mě potěšilo, že v chalupě s velkými psy (Vesta ví) se ještě obstojně pařilo. Vyhlídku Máj jsme už měli za světla, ale meandr jsme pro mlhu neviděli. Traverz nad Třebenicemi byl výživný, ale Olaf na to upozorňoval,  tak jsme si nemohli na nic stěžovat. Te kdo šel po nás, musel klouzat 100x víc.

V Třebenicích (80 km/8:57 hod) kluci zúročili svoje mistrovství v rychlosrkání polívky a vyrazili asi minutu přede mnou. Navíc výrazně  rychlejším tempem a já byl vlastně rád, protože teď jsem se s tím mohl prát pěkně sám za sebe a o to tady jde. Svatojánské proudy jsou na krásné. A nekonečné. Je nutné tu běžet, jinak vás tu doběhnou Madaři. Běžel jsem tak dlouho, než jsem začal usínat a udělal největší BLBOST závodu. Prásknul jsem si Brutus od Nutrendu. To sice způsobilo, že jsem se probudil,  přestal vnímat únavu, ve stoupání ke Štěchovickému pokladu předešel psa, ale myslím, že mě tahle umělá euforie zabila v posledních 15 km závodu. Krušovice, Nutrend, nic dobrýho takhle žít.

Do Pikovic do hospody (99 km/11:19 hod) jsem jako slušný občan dorazil pěkně na oběd, který jsem si zcela neslušně opět nalil do bidonu. Na Ďáblovi docházím chalana Martina a pokračujeme spolu dál. Krásně leje, ale co, cíl už je kousek. Nicotných 25 km.

Ve Skochovicích (110 km/12:46 hod) ztrácíme na Honzu s Tomášem 15 minut. Dopřáváme si polívku z talíře a Colu. Kluci za pultem sice měli trendy čepice, ale to bylo asi tak všechno. Než nás obsloužili, totálně jsme vytuhli. Nebo aspoň já. Z Vranýho jsme navíc vzali špatnou značku a tak jsme na další kontrole potkali pátého v pořadí v protisměru. On koukal, my koukali, brebentili jsme něco o žluté značce, ale vzhledem k tomu, že on měl navigaci a my neměli ani mapu, tak měl pravdu asi fakt on.

V následném stoupání pro mě P100 skončila. Nebo vlastně začala. Teď to totiž začalo bolet. Nohy nešly, žaludek plaval, hlava se motala. Na keltském hradišti na Šancích jsem se chtěl nechat obětovat. Nikdo mi ale nepomohl. U Hálkova pomníku v Břežanském údolí jsem chtěl umřít, ale neměl jsem sílu. Přes Točnou jsem se protočil za nějakým mixem, kterýmu jsem tímto vděčen, protože to byl jediný impuls, který mě uváděl vpřed.

Nakonec jsem na posledních 20 km dostal 75 minut, ztratil bednu i průměr nad 8km/hod, ale vlastně jsem za tento úsek strašně rád. Zase jsem si trošku utužil charakter a uvědomil, že polívku s rohlíkem chemie prostě nenahradí.

Olafe a všichni pořadatelé díky za všechny ty pocity, co nám P100 dopřává.

Mapa