Na Ovčárnu pro páreček

Zprávy o počasí, přicházející celý týden z Jeseníků, nám mnoho optimismu a nadšení pro závod rozhodně nepřidaly. Prodloužení sezóny na sjezdovce Medvědí a záplavy sněhu na trati rovněž neslibovaly nějakej úžasnej běžeckej zážitek. Ale když už jsme přihlášení, tak se na to nevykašleme. Na startu dává Fujda nadšeně rozhovor pro ještě nadšenějšího moderátora, zaháníme ospalost a nějak se nám do toho nechce. Taktiku máme jednoduchou. Po hromaďáku viset čelo tak dlouho dokud nerupneme a pak se uvidí.

Tempíčko po odstartování je klidný, brousíme asfalt a libujeme si, jak nám hřebíky krásně drží na ledu. Pohoda ovšem záhy končí se zabočením trasy do lesa, kde podél Hučivé Desné stoupáme až do Sedla pod Vřesovkou půl metrem čerstvýho sněhu a celé startovní pole se skoro zastavuje. Běžet se v tom nedá, boříme se a šlapeme na vrchol s vidinou, že hřebenovka přes Keprník bude protažená nebo aspoň prošlapaná. Nebyla. Všude hlubočák a tak na indiána postupujeme rozvážně dopředu a “rozbíháme“ se až kolem Černavy na první občerstvovačku. Moc se tu nepoflakujeme, což byla asi chyba, protože odbíháme nějak moc vepředu. Zelená podél Vražedného potoka je opravdu vražedná. Před námi tudy prošel jen pořadatel se sněžnicema, kterej věšel mlíka a šipky. 

Střídáme se v prošlapávání s Fujdou, zpomalujeme, ale nikomu z davu za námi se dopředu nechce. Ani se nedivím. Když už to fakt nejde, uhýbáme na stranu a řadíme se na konec celýho vláčku, ve kterém je tak 30 dvojic a borec se psem, kterej startoval půl hodiny za námi. Začíná se to slušně zvedat a přes Obří skály šplháme na Šerák a znovu na Keprník. Úplné čelo je po tomhle výšlapu pryč a před námi lampiónovej průvod. Tak do toho trochu šlápneme a na druhý občerstvovačce na Červenohorským sedle dotahujeme kluky z AR, triatlonisty a psa. Škoda dohledávky stánku, kterej byl tak pěkně schovanej v mlze, že jsme si museli pomoct GPSkou. Usměvavý slečny nás motivujou, prej jsou před námi jen dva týmy. Cestou na Praděd po červené přes Výrovku a oba Jezerníky se pro nás ale láme chleba. Kluci jsou v kopci fakt silný a pes ještě lepší. Brzy odpadáme a v hlubočáku bojujeme sami se sebou. Hlavně teda já, protože Fujda pořád táhne. U Švýcárny potkáváme jeden tým v žaketu a naštěstí i urolbovanou cestu, po které to konečně trochu odsejpá. S asistencí indiána zdoláváme kontrolní bod na Pradědu i párečky na Ovčárně a utěšujeme se, že do cíle nám zbývá posledních 15 kiláčků a máme odpracováno. Sestup po zelené k Františkově myslivně a následně po modré je ale brutální. Sněhu po kolena a morál na nule. Závěrečnej úsek kolem Dlouhých strání je vysvobozením, protože vede po upravenejch tratích a tak si to nějak docupitáme pod Medvědí lanovku, skutálíme dolů sudy, jeden oblouk, druhej a cíl. Vyhrál to ten pes, byl fakt dobrej.