Mrazivý Řev 2021 by Tojnárek

Mrazivý Řev 2021

Na tento závod jsem se jako vždy připravoval, např. jsem si přečetl pokyny. Stálo v nich, že se bude startovat mezi 14:24 a 14:44. Pohled do sobotního jízdního řádu vysvětlil, že první čas je odjezd autobusu do Vonoklas, druhý vláček na Beroun. Jelikož o vítězství v panákáči většinou rozhodovaly body za tři navštívené hospody (a nejvíc bodovány jsou putyky, které navštíví max. tři závodníci), automaticky se nabízela myšlenka obětovat pravé křídlo a popojet pozdějším spojem někam, kam už nikdo nedoběhne (Srbsko, Karlštejn, možná i Beroun…). Prostě si spolu s nadrženými soupeři stoupnu do fronty na bus, neustále se navzájem budeme ujišťovat, že je škoda ztrácet čas, ale nakonec udělám čelem vzad a přejdu na vlakovou zastávku. Bohužel, pořadatelé pokyny změnili, všichni povinně startujeme mým vlakem. Takže i letos hra nervů, kde vystoupit a neprohloupit. Nastupuje nás osm, ale vlak mi veze soupeře z nejtěžších. Fanda. Fyzicky nabušený (ne)tvor, který má uvnitř těla nejspíše spalovací notor na líh, takže je schopen oběhnout co se uběhnout nedá, a přitom vypít, co nadprůměrný alkoholik zvládne za dva dny. Vidina vítězství se pomalu rozplývá, ale na startu máme všichni, i ženský, nula bodou. Dámy jsou letos na startu dvě. Jitka Klinkerová a má dcerka. Jako milující otec zkrátka nedokážu odmítnout prosbu: „Tati, vemeš mne letos na Panákáč?“. Námitky druhé půlky rodičů, že chci Verču zabít, že oba umrzneme, nemáme rozum atp., se nepodařilo vyvrátit, jen přestát. Domluvili jsme se, že já půjdu sám, a Verče jsem domluvil doprovod spřátelené dvojice (Jitka s Honzou Valentou).

Zpátky do startovního vlaku. Odmítnul jsem několik návrhů spojit se do dvojice. I Fandu, se kterým jsem kdysi, ještě v dobách, kdy jsem na to měl, vystartoval společně, a pak jsem při -15°C ztratil mapu, čepici, sebe, a jen zázrakem našel cíl:  https://klacky.blogspot.com/2010/12/mrazivak-2011.html

Cestou do Prahy jsem poobědval tři chleby se sádlem, škvarky a cibulí, ideální strava před startem panákáče. Teď už jen zvládnout taktiku výstupu. Mí konkurenti postupně opouští soupravu, v Dobřichovicích vysedá i Fanda. Vše vychází podle plánu, v Zadní Třebáni zůstávám sám se Smíchem. Můj postup můžete projít na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/f/c197289013/

Startujeme zvolna, zavazuji si střevíce, upravuji popruhy batohu, několikrát Smícha předbíhám a on mne zas předchází, než se rozdělíme. On míří na kontrolu 12, já plánuji 13, 14 plus tři hospody na Karlštejně, kam nejspíš nikdo nedojde. Dvanáctku seberu cestou zpět, Fanda to na ní má 15 kiláků, to nedá. S plánem jsem spokojen. V sedle nacházím pahýl stromu, který připomíná dívčí klín. Věren svým zásadám ho zcela ignoruji a soustředím se na odpanění třináctky (fernet).

Fotím Karlštejn:

a snažím se dostat k hospodám pod ním. Několikrát mne odrazí plot či zeď, až jsem se dostal k nízké zídce, za kterou vidím východ na hlavní třídu. Uvnitř stojí chlap se psem na vodítku, raději se ptám, zda se tudy dá projít. Odpověď mne potěšila, a tak probíhám dvorem muzea Betlémů do víru odvrácené strany Adventu. Aleluja! Pravidlo, že se počítá pouze návštěva jedné hospody v obci, letos kvůli covidu neplatí. Vybírám si podle fasády. Po fernetu v restauraci U Janů zklidňuji žaludek Kozlíkem v hotelu Koruna a slibuji mu, že další dávku dostane až na konci vesnice.

Najednou proti mně kráčí dvě osoby s mapou v ruce. To snad ne, takhle rychle tady přece nikdo být nemůže! Naštěstí to byli pořadatelé Štěpán s Ondrou. Konzumace v podniku v jejich přítomnosti, tzv. šťára, znamená pět bodů navíc. Slib tedy ruším a vracím se s nimi do podniku 34, kde se odměňuji prémiovým rumem Zacapa. Trošku větší investice, ale vyplatí se. Hospody mám splněny i s bonusem, tož hurá na kontrolu č. 14. Pořád ještě mohu běžet, ale pomalu se smráká. Čelovku nasazuji těsně před patnáctkou (sloup na poli), hned po mně přibíhá konkurenční lampa. Fanda. Podle mé GPS mám za sebou 6.5 km za 1:43 hod., on za dvě hoďky stihnul zhruba dvojnásobek. Asi navštívil míň hospod než já, ale to hravě doplní. Má v sobě už čtyři panáky a do povoleného limitu (na každém břehu Berounky se smí vypít jen pět kontrol) mu chybí jen jeden. Mně dva, takže abych s ním tento břeh aspoň zremizoval, musím se na dvanáctku dostat dřív než on. O vítězi by se rozhodlo za řekou.

Jenže on pořád ještě dokáže běžet i do kopce a utíká mi. Slyším ho supět vpravo, kam jsem raději nelezl, jelikož jsem tam nasvítil křoví a nějaké oplocenky. Naděje umírá poslední, třeba se zarochá… Já valím po pohodové cestě, zkušeně nabíhám přímo na kontrolu, kde na mne čekají dva vypité panáky i s Fandou. Teď po bitvě je jasné, že jsem na tuhle kontrolu měl jít jako první. Nikdy nepodceňuj Fandu, ani na zem padlého. Nu což, nejsem přece Zátopek, druhé místo je taky prima.

Bravurně zvládám postup na jedenáctku až do místa, kde začíná pěšina s panáky. Není zakreslená v mapě, ale nemám pochyb, že jsem správně. Jistota mne ovšem rychle opouští. Cesta zahýbá doprava, přičemž doleva, kde se nachází střed kolečka kontroly, a kam zahýbá čára, kterou nyní za střízliva vyhodnocuji jako okraj zahrádkářské kolonie, se kvůli houští nedá dostat. Seběhnul jsem dolů na silničku a zkusil najít správnou cestu od spodu. Odbočka chodníku vypadá slibně, naneštěstí však vede jen do nitra zahrádek, kde končí. Klesat zpět se mi nechtělo, raději jsem přelezl jednu branku, pak druhou a třetí, až jsem se dostal na ulici, která mne dovedla k místu, kde jsem před necelou půlhodinou zahájil dohledávku. Seběhl jsem tentokráte opatrněji ve snaze najít odbočku ke kontrole, bez úspěchu. Ještě jednou jsem se vrátil, tentokráte do kopce, a v zatáčce objevil tři tuby, okolo kterých jsem předtím dvakrát proběhnul bez povšimnutí.

Přemostil jsem se do Řevnic a pokračoval na K7 (mostek), kde jsem dostal zelenou k pokračování na hřbet s K8. Poměrně těžký postup jsem zvládnul, zasněžený kruh ohniště jsem ale minul, spadnul hodně dolů a musel se vracet. V protisměru se objevilo světlo. Fanda. Má odpito víc než já, ale kontrolu s panáky našel on. A ještě dodal informaci, že na devítce i desítce leží nevypité třetí tuby.

Podle hrubého azimutu se snažím vypotácet na pole u Halounů, ale do cesty se mi staví hloží s trnkami a ostružinami. Snažím se přesvědčit sám sebe, že jsem wombat, a zkouším prorvat křoví. Povedlo se, ale rezavé pletivo plotu mne přinutilo k pokornému návratu na cestu. Trny z těla budu vyndávat ještě dlouho, a mou šusťákovku jsem dnes pral asi naposledy. Svým vzhledem připomíná cáry vlajky hvězdnatý Custerovy kavalérie.

Už ani nepamatuju, co jsem do sebe na devítce nalil, stále jsem však schopen klusat. A asi mi to i slušelo, nebo jsem vzbuzoval lítost, protože mi sama od sebe zastavila baba v autě a nabídla, že mne někam popoveze. Zdvořile jsem odmítnul a pokračoval k poslední kontrole č. 10. Vše skvěle sedělo, až na to, že v údolí jsem žádný pramen s panáky nenašel. Několik míst odpovídalo popisu, ale nakonec jsem se na hledání doslova vyto... V duchu jsem si recitoval text písně „Suchý listí prdel čistí…“ a doplnil verš: „a mokrý a zasněžený taky“. 

Na nádraží v Řevnicích jsem dorazil se zpožděním, stejně jako vlak, kterým jsem původně chtěl odjet do Prahy. Právě nastupovali Jitka s Honzou, dcerka prý na mne čeká v cílové hospodě. Před odjezdem jsem v ní stihnul jedno pivko.

P. S. Tento příběh věnuji všem svým fanynkám. No dobře, Fandům taky :-).