Letošní Czech Adventure Race, tradiční navigačně-vytrvalostní závod čtyřčlenných hlídek, nás na dva dny a dvě noci zavedl do Karlovarského kraje - do míst, kde se u řeky Ohře setkávají Doupovské hory, Slavkovský les a jihozápad Krušných hor.
.JPG)
Předzávodní středa - od pohody ve vlaku až po večerní hektiku
Ve středu ráno si dokazuji, že to opravdu jde - s krosnou na zádech, batohem na břichu, čerstvě sešitými Rocklity přes řídítka na kole na vlak, naštěstí teda jen z kopce. Čas ve Valašském expresu trávím místo původně plánovaného spánku zašíváním různých věcí, včetně mých oblíbených závodních kraťasů, zatímco autojízdu do Kyselky prokecáme s pro mě novým parťákem Petrem, alias Lyžníkem. Kapitán Ondra už je na místě a Vašek z “Díry u Hanušovic” snad dorazí co by dup. Tak tohle jsou Klacky - bude mi ctí, pánové. Doufám, že v závodě budu stíhat více než v předzávodní konzumaci piva :D
Odpoledne probíhá klasicky. Dlouho mám pocit, že pohoda, klídek, času dost, ale než se vůbec všichni sejdeme, než kluci naplánují trasu, všechno olepíme, vydatně povečeříme, pozdravíme spoustu známých z této bláznivé komunity, nachystáme depa (letos dohromady tři, přičemž dvě z nich navštívíme třikrát), je skoro půlnoc - ach jo. Aspoň že není už tak nesnesitelné horko.
Den 1 - konečně závodíme!
Ve čtvrtek ráno po odevzdání tašek do dislokovaných dep mě trochu rozhodí, že pomalu nemám co na snídani, jelikož mé výživné curry s hlívou přes noc zfermentovalo. Díra ve food managementu již před startem. Velmi mě za to pobaví pohled na Vaškovy cyklokalhoty, v zadní části poněkud průhledné, snad již legendární. Že jsem já ztrácela čas zašíváním těch mých :D Máme něco před desátou, vše připraveno, GPS nafasována, tým vyfocen a konečně máme chvilku klidu, kdy nemusíme nic řešit, než padne startovní výstřel. Po něm čekají dva dny a dvě noci honu na kontroly pěšky, na kole, na lodi a občas i na laně.
Běžecký prolog není dlouhý, ale Klacky hned prokazují svou orienťáckou povahu a hned si tam najdou nejprudší svah, kterým to lze strhnout k rozhledně, zčásti po čtyřech. Tady by se skoro hodily hůlky! Za to Ottův pramen po cestě dolů je za odměnu.
Po prologu sedáme na kola a míříme do nedaleké Šemnice na lezení. Podařilo se nám sem dostat mezi prvními týmy, tedy žádné čekačky. To je ovšem asi tak vše, co je na našem lezeckém a slaňovacím výkonu efektivní - ztrácíme zde asi dvě pozice. Do příště se snad všichni naučíme ovládat svou netypickou výstroj :D
Odpolední trek začíná poněkud nezáživným asfaltovým úsekem, což je dost úmorné. O to více si vážím následných měkkých lesních cest, jeho stínu, vláhy a takové té svěží vůně, dokonce i borůvky tu na nás vykukují - krásná odměna. Další občerstvení jistí návštěva vietnamské večerky v Habartově, kde vedle vody kluci ‘tankují’ kofolu a birel, zatímco mě zaujme prošlá kofila za 5 Kč - no neber to! A na konci tak tak stíháme otevřenou hospodu, takže scénář dost podobný, jen tentokrát pivo dokonce čepované. Kluci vychutnávají, já nechápavě zírám. Mou vášní je spíše ta tuhá strava :D
Následuje noční návrat do Sokolova na kánoích. Občas to pěkně teče, občas trefíme nějaký ten šutr, a když dáváme pauzu na sváču, dožene nás nejen trochu kosa, ale i Kompaři - tým, se kterým se Klacky již tradičně na CZARu přetahují o čtvrté místo. Aspoň na to v té tmě nejsme sami. Taky mě těší, že díky Lyžníkovi (a vodákovi v jedné osobě) nám to docela jde a máme docela pohodku.
Ferratová nocturna
Půl jedné ráno - depo u Sokolova podruhé, tentokrát za tmy a lehkého deštíku. Aby 87 km nočního bajku nebylo snad příliš nudných, rozhodli se nám je organizátoři opepřit dvěma ferratami. A když říkám opepřit, tak ta druhá byla opravdu ostrá. I podle organizátora Váňi (a to už je co řict), který také důrazně upozorňuje, že s naším vybavením (raději pomlčím) rozhodně nikdy nesmíme spadnout. Začínám se trochu bát.
Nakonec se to s vhodnou obuví (díky bohu jsme si vzali přezutí), pravidelným odsedáním a vytřepáváním rukou docela dá a skoro by to proběhlo bez nějakých dramat, kdybych se ve chvilce nepozornosti nenechala zmást. Na vrcholu jedné z cest, když mi na okamžik kluci zmizeli z dohledu, mě zespoda zlákaly čelovky Komparů, kteří lezli cestu na vedlejší skále. Zjistila jsem to bohužel až po několika docela výživných sestupných krocích přes taková skalní bříška a bylo mi jasné, že zpátky nahoru už to nedám (zpětně pak zjišťuji, že se jednalo o déčkový úsek zvaný Buchty - jak sladké). Naštěstí Kompaři, ač závodníci tělem i duší, mají srdce na pravém místě a pomohli mi dostat se k nim a dát si tu první feratu zčásti ještě jednou. V tu chvíli se ve mně melou všechny možné emoce: vděk Martinovi, provinilost vzhledem k mému týmu, který na mě teď musí čekat, a vztek vůči sobě samé. Jak zbytečný tento můj kousek byl! Musím teda říct, že vztek docela dobře pohání - následující kopec jsem naspeedovaná jak raketa. Uklidňuje mě až průjezd Přebuzským vřesovištěm těsně po svítání, krajinově jeden z highlightů letošní trasy. Zbytek etapy nás trochu trápilo usínání, ale nějak jsme to doklepali až do depa v Karlových Varech. Půl deváté, krásný čas na snídani.
Druhý den: okolo Lokte pěšky i na lodi
Na trek jsem se těšila. Člověk se obecně na ARku vždycky těší na změnu. Ovšem do běhu se moc nikomu nechce a Vašek prý že až někdo řekne “včil”. A nový systém byl nastolen. “Včil” jsme si museli říct hodněkrát, ale s trochou přemáhání to vskutku šlo. Také nás opět trápí to usínání, leháme si tedy na 5 minut přímo vedle cyklostezky a asi to muselo v deset dopoledne na projíždějící rodinku působit dosti bizarně.
Výborným okamžikem je návštěva pneuservisu u nádraží v Lokti, kde nám pánové po žádosti o vodu nabídli i hadici na ochlazení. Osvěžují nás ale také svým nadšením a skvělou náladou. Ta nám posléze na chvilku poklesne u nedaleké kontroly, která sice je docela jasná (budova v lese vedle cyklostezky), ale nějakému nenechavci se očividně zalíbil lampion, což ale při závodě je potřeba raději několikrát ověřit. Přiznám se, že kluci by se tam tolik nezadrbávali, ale když někdo holt nemá mapu v ruce, tak je nedůvěřivý :)
Pátek něco po poledni - depo u Sokolova potřetí a naposledy. Dáváme trochu větší jídlo, čímž se nám to tady protahuje a naše věrné parťáky Kompary ztrácíme. Loď za dne je docela fajn, když člověk vidí, kam jede. Opět na nás nenápadně útočí spánek. Dokonce mi Lyžník nabízí, ať spočnu, ale já se na té lodi nějak nejsem schopna uvelebit. Princezna na hrášku. Tak raději do boje nasadím svou ukecanost a docela to zabírá. Začínají mě trápit sedací partie a Lyžník okrajově zmiňuje, že trochu cítí achilovku, ale vzhledem k té vodě nám to asi nepřijde až tak překvapivé. Celá etapa krásně ubíhá a po třech hodinách jsme opět v Karlových Varech.
Druhý večer a chvíle nejistoty
Kompaři rychlejší pádlem i depem zvyšují náskok, ale na bajk nasedáme motivovaní. I proto, že větší část etapy stihneme za světla (podle mého předzávodního odhadu jsme měli na kola nasedat až po setmění). Asi po hodině při táhlém stoupání nevalným tempem se ukáže, že tady máme trochu větší problém než usínání, jak jsem si v první chvíli myslela. Již zmíněná Lyžníkova achilovka se dostává pořádně ke slovu. On by sice ani necekl, ale jeho výraz mluví za něj. V následující dědině marně zkoušíme poptat nějaké mazání. Až kousek pod Krásenským vrchem potkáváme dva trampy, kteří nám nabízí francovku, tak to Lyžník zkusí máznout. Vnitřní aplikaci čehokoliv zatím odmítá, čemuž se nedivím - s achilovkou neradno si zahrávat. Ukrutně mě bolí sedací partie, ale snažím se nefňukat, protože vedle achilovky je to trapně malá obtíž. Stoupáme na rozhlednu, těší mě přítomnost Verči a Páji v roli profi fotografů, navíc výhledy i samotná rozhledna jsou nádherné, ale moc si to neužívám.
Přemýšlím, co bude dál, respektive smiřuji se s oběma variantami. Zbývá nám dojet cca 45 km na bajku, plus 23 km treku a 17 km na lodi. Když vzdáme (a rozhodně bych to Lyžníkovi nezazlívala), bude to konec nepohody, ale pro mě by to bylo třetí nedokončení CZAR či miniAR v řadě a důvod k vážnému zamyšlení, proč se mi to děje. Když závod dokončíme, bude to nejspíš na úkor zdraví, moc si to neužijeme a ohledně umístění to taky nebude žádná hitparáda. Po sestupu kapitán opět Lyžníkovi nabízí růžovou “lentilku” a ten, ač nerad, tentokrát neodmítá.
Nakonec se docela rozjedeme, z kopce možná až příliš. Lyžník totiž dnes prokazuje asi trochu destruktivní povahu a vystřihne si tam jeden pořádný držkopád, do Kyselky tak v deset dojíždíme sedření nejen obrazně, ale někteří i skutečně. Pozdravíme se “pro změnu” s Kompary, kteří tentokrát už jsou na odchodu.
Druhá noc opět se zážitky
Depo se nám tentokrát protahuje o profesionální ošetření těch Lyžníkových šrámů, ale je fajn, že pokračujeme. Navíc na trek se těším tentokrát o to více, že nemusím na ničem sedět. Abychom nesklouzli do líného odevzdaného tempa, beru na sebe roli popoháněče (snad jsem nebyla příliš otravná), protože: za prvé, nikdy nevíš, co se může před námi přihodit a za druhé, když jsem si teď v depu tomu cíli takto přičichla, tak se do něj o to více těším.
Cestu si krátíme debatou o hudbě, jež se prokázala jako téma docela nosné. Fajn je taky, že potkáváme závodníky z mini AR a některé tempem dokonce překonáváme - povzbuzující. Kolem jedné ranní procházíme přes Karlovy Vary - pro mě zajímavé zpestření, protože jsem tu poprvé. Takový klid tady v ulicích již asi nejspíš nezažiju. Jinak už se vesměs vidím v depu, protože už prý jen nějaké dvě kontroly tady nad městem a jsme tam. Ovšem ta druhá je obzvlášť vypečená. Motáme se tady už půl hodiny a vypadá to, že ani pořádně nevíme, kde jsme. Chvilku podezírám kluky, že už jim mozek vypíná a navrhuji dát si deset. Prý však není problém v usínání, ale v nepřehlednosti mapy. A nejsme v tom sami - potkáváme spoustu závodníků mini AR, kteří se v tom očividně “koupou” podobným stylem. Konečně cca po hodině nalézáme něco, co by snad mohl být vchod do jeskyně. Ondra neváhá a vplazí se dovnitř a uf, je to fakt tady. Ta nám teda ale dala zabrat!
Depo Karlovy Vary potřetí a naposled, tři hodiny ráno. Kompary už ani nepotkáváme, přičemž já v tuhle chvíli pravý důvod neznám a dozvím se jej až v cíli. Už není moc co řešit - rychle něco sníst, vzít pití, povinnou výbavu a nasednout na loď. Náhradní oblečení neřeším. Tři hodiny kdyžtak přežiju. Čelovkou si svítím víc na pádlo než do vody, kameny tak vidím často až na poslední chvíli. Všechny peřeje a mírné stupně i tak zvládáme bravurně a fakt si je užíváme. Cvičná Hubertova peřej je jetelná a nevidíme důvod ji přenášet. Nebojácně do ní najíždíme, najednou však před námi trčí šutr, křičím “doprava” a rychle přitáhnu, ale pozdě! V okamžiku nás to cvakne. Rychle hlavu ven, nadechnout se, chytnout pádlo, držet se lodi a směřovat to někam ke břehu. Voda naštěstí není moc studená a nic nám neuplavalo, jen jsem trochu potlučená od kamenů a lehce v šoku. Ondra s Vaškem kámen vyignorovali, projeli to bez úhony a hned nám jdou pomoct vylévat. Díky bohu jsem si v té naivitě v depu nachystala k ruce aspoň nějakou starou NRC fólii a teď jsem za ni fakt ráda. Takový malý balíček štěstí! Přesto klepeme kosu a vlastně to považuji za výhodu, protože na rozdíl od kluků, kteří si jednou upadli do opravdu dlouhého synchronizovaného mikrospánku, my vodníci neusínáme. Makáme, abychom se zahřáli. Brzy začne svítat a taky zprvu lehce, poté více a více pršet. Mně už je to skoro jedno, ale lituji účastníků mini, kteří v tomhle mají vyrazit na dost dlouhou MTB etapu. Po “zaparkování” lodě je nám koukám kosa už všem, jelikož se i rozběhnem. A pak po necelých 45 hodinách závodu krátce před sedmou dorážíme pod cílový oblouk! Konečně jsme opět v Kyselce a minimálně pár hodin nebudeme nikam spěchat! Užíváme klasickou “Stand up” vítačku s šampusem a hlavně ten pocit, že jsme závod dojeli. Říkám si, že páté místo je přece taky fajn, v tom ale někdo řekne, že jsme čtvrtí a nezní to moc překvapeně…
Mireček a jeho sršni
Už ani nevím, kde přesně to bylo, ale každopádně při jednom z treků Ondra vzpomínal Mirkovu alergii na sršně a s tím spojenou fóbii. A tak čas krátíme vtipkováním, že bychom se někde mohli prospat v pangejtu a vedle cesty pustit nějaký ten bzukot, aby Kompaři neprošli. V ten moment nikdo z nás netušil, že sršni do závodu našim společníkům opravdu vstoupí, a to dost nemile. Měli to pěkné rozjeté. Poslední trek a loď, čtvrté místo téměř jisté, ale pak přišlo bodnutí a riziko závažných komplikací, sanitka a je po závodě. Zpětně vzato a s barvitým popisem situace od přiblížení se otravného hmyzu až po nocleh hladového závodníka pod vlivem kofeinových shotů v karlovarské nemocnici přímo z úst hlavního hrdiny (toho času již opět vysmátého a fit) se jedná o docela zábavnou historku, ale v onu chvíli při závodě to rozhodně žádná sranda nebyla.
Tak zase za rok…
Ač se při závodě (vlastně už i těsně před ním) vždy ptám sebe samé, jestli tohle vůbec mám ještě zapotřebí a proč to vlastně dělám, vytěsňovací efekt mozku pak zařídí, že ty nepříjemné okamžiky ve vzpomínkách dost zjemní až potlačí, zatímco ty příjemné vyzdvihne do nebeských výšin. Děkuji moc organizátorům, že nám pro všechny tyto zážitky opět vytvořili bujné podhoubí a samozřejmě taky Klackům - mimo skvělý výkon a mapování také za skvělý závodní humor, jehož rozsah překonává kapacity tohoto reportu, ale bylo to fajn! Jo a tak rychle jako s vámi v pivní štafetě jsem půllitr ještě nikdy nevypila. Že by přenos know-how vzduchem? 🤣
Autorka textu: Zuzana Weissová
Zdroj fotografií: www.czechadventurerace.cz (Pavel Toušek, Veronika Toušek), Zuzana Weissová
