Dva závody v týdnu na které jsem neměl žaludek a zásadní prozření

Za tenhle týden mě organismus asi opět nepochválí. Ale už by mohl být zvyklej. Slibuju, že v sedmdesáti už mu takový bomby dávat nebudu. Do té doby to ale bude muset se mnou vydržet.

Ve středu Sosna uspořádal v dohledu Bílé hory parádní lahváč. Aréna to byla ideální. Lesík se svahem, kamínky, pár terénními tvary a nezbytným městským bordelem. K tomu vyvážka, kam se vyváží snad od dob Karla IV a na kterou se chodil nacvičovat jaderný útok. Pohříchu se nás sešlo jen pět, takže bylo jasný, že těch 30 kousků v lese, bude druhý den znát.

Začali jsme sprintem na mapě 1:1000 v trailové části lesa. Rychle nacházím (a piju) kontroly 4, 5 a 6. Kontrolu 7 se mi v chroští nechce hledat, protože správně tuším, že ji už vysosal Zhalym s Hynkem, a tak si cestou zpět na mapu jen letmo testnu k 3, která je k mému překvapení plná. No potěš. Mám za sebou 15 minut závodu a už mám čtyři zátky. Usedám vedle kontroly a zatímco Hynek se Zhalym hledají opodál k. 1 a k. 2, spokojeně cucám. Nespěchám, ale stejně to žaludek moc nedává a cestou zpět na mapu část sprintu vykládám.

Na mapě už jsou nové kontroly. Protože soupeři už vyrazili, volím kontroly 14, 15 a 9. Zasekávám se při hledání 14, kterou mi nakonec před nosem vyfoukne Jéňa s Jardou a další kontroly už pije Zhali s Hynkem. Ani mi to nevadí, aspoň zítřek nebude úplně zabitej. Vracím se na mapu s prázdnou. Z nově dokreslených kontrol vyrážím na rundu 8, 15 a 13. První cinkne u krásného stromu. Když jí dopíjím, už se blíží světlo (Zhaly). Spěchám do údolíčka. S rutinou k. 15 nacházím a cucaje pozoruji blížící se světlo (Zhaly). Ten lenoch ale cupitá dál po cestě dole a nemá vůbec snahu těch 5 vrstevnic ke mně vyjít. No nic. Rychle dopíjím, ať si s ním aspoň ťuknu na jámě (13). Kamarádsky na mě blikne, ať se nemusím jebat v trní a společně řešíme zásadní otázky světa. Na závěr se ještě jdeme podívat na vyvážku (k. 10). Výhled na Prahu je tu pěkný, ale kontrola vypitá. Končíme. Za dvě hodiny jsme se vyblbli dosyta.

Čtvrtek pak nebyl nijak extra a v pátek se šlo na Jesenickou stovku. 

S LU2 jsme se dohodli, že to pojmeme jako test materiálu, stravy a sil před Laponskem. Já to ale s tím testováním trošku přehnal...

Na Brutusu jsem v neděli první tři hodiny trpěl, protože žaludek nějak nebyl schopnej zpracovat večerní porci piva a dvojité večeře. LU2 mi poradil, že dětem krade zázračný pilulky, který mu totálně vyčistí žaludek a nemusí pak měsíc na záchod. Prý za to můžou bakterie. Ten zázrak jsem si před J100 pořídil a rovnou Premium verzi. Paní na mě zkoušela verzi Forte s 9 miliardama bakterií, ale já se nenechal a bral rovnou plnou palbu 20 mld!

Jistý si připraveností svého žaludku jsem si před odjezdem vlaku skočil k Turkovi na Döner. Jenže na Turka je asi i 20 mld málo.

Hned od počátku se mi běželo dost ztěžka a po 30 minutách jsem musel vycouvat z čela a nacouvat na bobek do lesa. Než jsem doběhl na Ramzovou (35 km) zopakoval jsem si to ještě 5x (bez toho čela). LU2, Filip Šilar a Petr Hének už byli v čudu. Viděl jsem sice ve stoupání od Vražedného potoka nad sebou světlo (prý LU2), ale fakt jsem neměl sílu ho stáhnout. 

Od Obřích skal začali Jeseníky. Bylo tady úplně stejně jako v létě při AR. Zima, vítr, mlha, vlhko. Ze hřbetu od Šeráku mám trošku respekt, ale co, pražská kurva se neztratí nikde. Nahoře na Šeráku je ale parádně. Mlha zůstala dole a já tak krásně vidím na dalším kopci (Keprník) pronásledované světlo. Sice mě to povzbudí, ale žádnou honičku nezkouším. Taky protože v seběhu se zase dostávám do mlhy, je tu sníh a rozházený kameny. Jakmile se vyškrábu na Keprník, světlo vidím na Vozkovi. A z Vozky pak na cestě okolo Červené hory. Tady ale hra skončila.

Jesenická stovka

Seběh na Červenohorské sedlo je dlouhý. Můžete ho běžet pomalu a dole vás budou bolet nohy. Nebo ho můžete běžet rychle a dole vás budou bolet nohy. Dole mě tak bolej nohy. To je taková ultra pravda.

Až na Švýcárnu si šlapu docela v dobrém rozmaru, akorát mě zlobí, že se mi motá hlava. Na Švýcárně už je to lepší a nepomáhá ani to, že se rozednívá. Můžu jenom jít, jsem totálně na šlupky. Na Ovčárně (63 km) si tak sedám do louže na zápraží, žeru oříšky, které mi padají z ruky, jak se klepu, a přemýšlím, jak přemluvím autobusáka, ať mě bez peněz zaveze domu za mámou. Za chvíli mi je ale taková kosa, že se musím zvednou a vyrazit na Skřítek. Po chvilce mě naštěstí dotahuje Vašek Král a víceméně společně "doběhneme" na Skřítek (73 km). Filip nám dává hodinu, LU2 půl. My dáváme Holbu a znatelně se nám zlepšuje nálada. Až do Velkých Losin (86 km) tak docela i běžíme. Tady ale dostávám ve stoupání krizi a Vašek mizí. 

Je krásné sobotní dopoledne, sluníčko svítí, ptáci pějou a já na to přišel! Lehám si do listí, mžourám do paprsků, které prolézají skrz větve, zavírám oči a ze závodníka se stává účastník. "Proč mám ležet a čekat v tělocvičně v cíli, když si můžu v klidu poležet uprostřed lesa?" 

Po nějaké době mě budí soupeři, co okolo cinkají hůlkami. Vidím je rád a společně dojdeme do cíle.

LU2 na své první stovce dobíhá o minutu druhý. Já ostudně 5. až 9. 

Jsem rozhodnutý, už žádnou další stovku neběžet. Minimálně, až do Pradědovy...