neděle 31. května 2015

Radost, se kterou už jsme ani nepočítali

Na tyhle rádoby vtipný kecy a teplou muziku nejsem zvědavej. Chci spát! Je sobota dvě hodiny ráno a já mám rád svoje pohodlíčko a zaprděnej spacák. Jiřík je kámoš, ale příště už se mu nepřihlásíme. Tohle už nemáme zapotřebí, i když je to MČR.

Ve dvě třicet nenápadně kontroluju vedle bráchu. Taky dělá, že tam není a že vstávání do noci se ho netýká. Dělá to dobře, má to nacvičený z domova. Fotr jeden.

Jenže za třicet minut běžíme jak splašený někam na kopec. A navíc tam chceme být první. To nepochopíš!

Kopec je to krásný. Sbíhali jsme ho loni při P100. Tady nám definivně dal sbohem Krajíc, který tu zapomněl, že to má do cíle ještě 40 km a hnal se jak pankáč za průserem. Tehdy málem stihl dohnat i čelo, takže to teď ženeme taky. "Never ask for permission, rather ask for forgiveness", učili mě v korporaci sebevědomému přístupu. Moc mě to nenaučili, ale pro sport mi prefontainovský přístup "pal to, nějak to dopadne", je sympatický.

Noční romantika na lodičkách je jako vždy povnášející a na ty debilní kecy ve dvě ráno už definitivně zapomínáme. Závodíme a každých ztracených 10 vteřin nám přijde jako věčnost. Přitom moc dobře víme, že až se odpoledne budeme potácet na treku, a jednu skálu budeme nemotorně oblézat třeba minutu, bude nám 10 vteřin připadat jako nic.

To co by každýmu přišlo jako blbost, se na Epo Survivalu stává samozřejmostí. Bouřka udělala z inlinů noční slalom mezi hlemýždi a žábami. S bráchou si myslíme, že na téhle etapě budeme sami. Jenže za chvíli čumíme, kolik dvojic sem vyrazilo a v lomu Alcazar jsou na lezení už všechny cesty obsazený.

Vlastně mě to překvapuje znova a znova, rok co rok. Je až neuvěřitelný, kolik lidí si řekne, že do toho jdou a pak plavou v ledový vodě, bajkujou v bahně, hledají zašitý kontroly, šlapou na nekonečném treku a na závěr překonají strach a slaní z mostu do řeky. V cíli jsou zmrzlý, hotový, opuchlý, poškrábaný, smradlavý, ale vlastně v pohodě.

Já ale nejsem vůbec v pohodě před naší čtvrtou bajkovou kontrolou. Po sjezdu, který jsme zprasili cestou necestou, na mě brácha něco řve, ale moc ho nevnímám. Až po chvíli zastavuju. Že prej, jestli jsme nevynechali kontrolu. Kontroluju mapu a uklidňuju ho, že 25 je až za rybníkem. Nenechá se ale odbýt a blbě se ptá, co s tou 24 nahoře v údolí. Ne ne! To se nemohlo stát! Já si jí nepřekreslil do podrobnější mapy a suverénně kolem ní profrčel. Bohužel stále honíme vteřiny a zcela nesmyslně se pro ní nevracíme.

Skvěle. Tradiční epo kiks máme za sebou, dalších 9 hodin na nápravu před sebou.

A těch devět hodin bylo výživných. Letos zejména trek na prošlých orienťáckých mapách, který nás poslal do slušnýho uhlí. Trval nám skoro tři hodiny a vracíme se z něj jak z ruský vojny. Zubožený, hladový, se zimnicí. Dávám Kitla s kotvičníkem a nějakou Mixit tyčku. Za 70 minut máme být podle plánu v Berouně, abychom v klidu stihli biatlon a slanění. Smutně se loučíme se šedesáti bodovou kontrolou, která je kousek od treku, ale bojovně si slibujeme, že Vraní skálu nevynecháme. Dali jsme ji a při troše stresu, bychom asi stihli i tu šedesátku. Ale to bychom v závěru nepotkali mrčícího Bášu, což je za 100 bodů.

V cíli pivko, hambáč, pivko, pivko, kafe, pivko, kafe, pivko... A velká radost, protože jsme s bráchou byli třetí, další klacky pátí a další klacky asi desetkrát vyvolávaní rozhlasem. Prostě byli jsme vidět a slyšet.

Díky EPO pořadatelský bandě za krásný závod, zase si nás tam s bráchou pište. Číslo 99, jo? 


Páni pořadatelé.
Biatlon jsme šli se Zhalym na Blekotu. Za pět a kroužit.
Lokal Sport Boys Band.
Ionty jsou ionty, vole!
©Fotky jsou uveřejněny se svolením autora nebo pořadatele závodu. Pokud je někdo ukradne, prokopnu mu prdel. A pak si to vyfotím.

Žádné komentáře:

Okomentovat