Zase jsme po dvou letech vyrazili s Lorencem na Vysočinu vytrápit se pět hodin na Ski Adventure. Zatímco před předloni jsme do stopy nastoupili s ambicemi a skončili čvrtí a poražení od Bořana s Voitojem, letos jsme po disklém prologu odstartovali na Teichmanna, mrčeli, nepospíchali, nic nevymejšleli a Bořana zařízli. Šesté místo je taky bedna, takže se jen potvrdilo, že ambice jsou pro blbce a s těma nechceme mít nic společnýho. Stačí jeden debil.
I kdyby se nějaká ambice na nás na startu přilepila, spolehlivě jsme jí zabili postupem na dvojku přes les, kde Lorenz testoval, jak hluboku může ještě (pro)padnout. Byl na tom skoro jak Uschi. Po uši ve sněhu. Já ho následoval v červeným sjezdu na pětku, ve kterým jsem si definitivně vyflákal osičky u vázání, takže zbylý tři hodiny závodu jsem si buď šmajdal nebo házel lyži po Lorencovi, ať jí kurva opraví, když je IT.
A do toho všeho lešení na břichu. Jako sorry, flinta na zádech budiš, ale hliníkovej nesmysl vpředu, camel vzadu, všude mrtě popruhů, karabinek, spojek, přezek ... harampádí. Připadal jsem si jak parašutista. Nechápu, jak Lorenc k tomu mohl mít ještě ledvinku s fotákem a čip. Příště pojedeme pěkně s fóliema, ambice zabijeme večer destilátama a bude to krásný.
Nejvíc práce dalo nasoukat se do popruhů.
A protože naše Áčko (Klacky Drinking Team) zajelo taky dost slušně, mohli jsme spokojeně naskákat do Báva, protočit kola a odfrčet do Práglu.
