Že už nejsme žádný ohebný proutci, ale kůrovcem prožraný klacky jsme před letošním Brutusem tušili. Ale že je napadená i hlava, s tím jsme ještě nepočítali.
V sobotu se napadení mozku ještě nijak výrazněji neprojevilo. To, že jsme zapomněli, že sedat si ke stolu s Blouďasem není dobrý nápad, nelze přičítat věku, protože tuhle chybu děláme už několik a nepoučitelně ji budeme dělat dál.
Demence se přihlásila o slovo až v neděli. Drobnosti z úvodu trati kdy jsme slepě chodili kolem lampiónku nebo v údolí přehlédli asfaltovou cestu jsme přičítali časnému vstávání a poslední objednávce, která se 3x zopakovala. Úkazy ze závěru závodu jsou ale varující.V tu dobu už jsme sbírali jen kontroly, které jsme znali z minulého dne. I tak jsme to dokázalo slušně zazdít.
Nejdřív jsem ztratil kartičku. Asi jsem štrachal prášky na tlak nebo co, ale když se mě brácha na cestě v údolí zeptal, za kolik bodů je další kontrola, najednou jsem kartičku neměl. No nic. Čelem vzad. Hlavně tu nepotkat Blouďase, to by bylo řečí. Blouďas to nebyl, a bez řečí to nebylo. Tojnárek mávající mojí nalezenou kartičkou se jenom tetelil.
Poděkujeme, sklopíme uši a rychle mizíme. Do špatného údolí. I když už jsme tu včera běželi. Zdá se nám to divný, ale věřit se nám tomu nechce. Takže se mrcasíme 10 min do špatného kopce.
I s touhle kktinou máme furt dost času posbírat zbylé tři kontroly. Pícháme první, druhou, sakra kde je ta pěšina ke třetí? Brácha si myslí, že je to hned za ostrou zatáčkou. Mně se to nezdá, vždyť včera to byla docela velká cesta. Běžím dál až k cestě do údolí. To je ona! Nebyla... Chvilku se snažíme si kontrolu vymodlit na špatném hřbetu, ale naštěstí už máme málo času, tak to brzy balíme směr cíl.
V cíli dostaneme polívku, kterou rozkoušeme i s protézou a vyhrajeme slušivý ponožky na křečový žíly. To budou báby v DD koukat!
