Jämsä, 23:00.Stojím na startu prvního úseku Jukoly s další tisícovkou běžců. Vím, že na to mám. Čísla v TD jsou letos nadstandardní, orientační značky jsem si včera zopakoval, světlo svítí, buzola ukazuje, emitka vyčištěna, pár vět do kamery až doběhnu výrazně první do cíle mám připravené. I ve finštině. Za 69 minut se mi budou hodit. Nebudou. Vždyť vedle mě stojí Báša. Vedoucí zájezdu, zasloužilý lampion, otec dvou dětí. Toho přeci nemůžu porazit. A tak...
Hned na jedničku beru špatnou farstu. Na trojku se vyčerpávám nesmyslným předbíháním v hustníku. Sedmičku nadbíhám. Osmičku podbíhám. Na jedenáctku se začíná smrákat. V noci je Báša jednička, už nemusím chybovat. Na dvanáctku dávám záložní 2 minuty navíc. Na patnáctku to bylo lepší zprava. Na sedmnáctku naopak zleva. Už po 350 metrech na dvaadvacítku si všímám, že jsem vynechal jednadvacítku. Na pětadvacítku se poslušně zařazuji do vláčku finských veteránů, kterých se zuby-nehty-pohledem, držím až do cíle. Kamera tou dobou snímá borce v polovině druhého úseku a Báša již ve stanu zaujatě vypráví, ať si ostatní dávají bacha na první farstu, že sedmička je trošku níž a osmička výš. Dvanáctka je těžká, na patnáctku ať to jdou zprava a na sedmnáctku zleva. Pak už je to prý nefarstované, jen pozor jednadvacítka je blízko dvacítky. Září štěstím, kamarád. Co na tom, že Jukola startuje až v sobotu. Kamarádství je vzácná věc, je potřeba mu jít trošku naproti a být připraven.
Kamaráde, díky
OdpovědětVymazat