Lépe jsme lyžařskou sezonu zahájit nemohli

Na první lyžování vetšinou jezdím s Fujdou. Obvykle prší nebo je nám špatně po večírku. Často obojí. Letos jsem změnil parťáka. A s Lorencem to taky mělo svoji kvalitu.

Když mi ve čtvrtek v pět ráno napsal, že na Skirogaining pojedeme až v sobotu, protože je totálně vybombenej z večírku, hned jsem věděl, ze to bude dobrý a pojedeme o vítězství.

Vylitej čaj v tašce byla malichernost, která jen rozhodla, ze nebudu šuštit v šustácích, ale jako slušnej klacek pojedu v klackách. Trať vypadala jasně, to objedeme celý. Bejk má fazónu furt a já už jsem zase Week 3 / Day 3 v onehubdredpushup.

Na první pohled bylo jasný, že to objedem celý, nakonec jsme byli rádi za 7 kontrol a holý životy.

Hned od startu jsme za to taky vzali, že ani Němec v bundesrepre kombošce nestíhal a i Hvězdáře s Pérákem jsme potrhali. Po nočním dešti to trošku střílí, ale na parkovišti to rozhodně klouzalo víc. Za trojkou bereme blbou cestu, která je delší zato víc do kopce. Navíc se mění v totální sklo a v jedné nevinné zatáčce to Lorenc pokládá a rozedírá si šusťáky i s prdelí. Škoda že jsme nevzali ten foťák. Brzy se tak zase potkáváme s Hvězdářem i Bundes reprezentantem. Lyžovat moc nemá cenu, protože jedeme po kluzišti, takže boucháme soupaž jako Standa. Na odpočce ke čtyřce to zaseknu a ... to je to poslední, co ten den na svých Atomikách předvedu. Vždyť mě vázání varovalo už minulou zimu. Že to nepůjde opravit hůlkou bylo jasný, ale přesto to zkoušíme. Hvězdář na lyži dokonce zkusil zahrát jako na kytaru, ale nic. Zatímco Lorenz hledá ztracený čip, došoural jsem se na silnici, kde zkouším stopovat a prosit o šroubovák. Lidé na horách jsou hodní. Bohužel nevozí šroubováky. Ani řetězy. Takže každé zastavení smrdí pěkným karambolem. Jdeme tak s Lorencem na kopec, kde nám zastavují borci z horský, kteří naštěstí mají rambo nůž, který dostali za 50 natankovaných litrů na Shellce. Tím opravujeme vázání tak, že je jasný, že je neopravitelný. Poděkujeme a přemýšlíme, co dál. Lorenc není žádnej individualista, takže kosne se mnou. Díky, vole!

Nakonec bereme stopa do centra, kde si půjčujeme od Čecháčka lyže jeho slečny a dalším stopem se chceme vrátit na stejné místo, kde jsme ze závodu vystoupili. Brzy nás bere další hodný člověk z hor. Vystupujeme o kousek dál, protože zastavit u obory by znamenalo, nechat si zaparkovat do kufru zelené VW Polo. Nevadí objedeme Fláje z druhé strany. Sice to asi nebude projeté, ale normálně je to silnice, tak aspoň stopa na soupaž by tam být mohla.

Na hrázi ztrácím čip. Ten brzo nacházím, ale projedou cestu další 2 hodiny nenajdeme. Plácáme se v ledové krustě. Z kopce je to vo hubu, po rovině se to boří, do kopce to nejde. Brzy je jasný, že kdo se vydal sem a dostane se do cíle, je vítěz. Z kontrol bereme nezbytné minimum a po silnici, kterou již důvěrně známe z auta se vracíme do cíle.

Odečet bodů za přesažení limitu výrazně převyšuje součet bodů nasbíraných v závodě. Vůbec nám to ale nevadí, protože takhle jsme se zase dlouho nevyblbli. A když navíc Hvězdáře s Pérákem přiváží stop (pán co vezl i nás) až po nás, cítíme se jako vítězové.

Tojnárku díky! Příště nás tam máš zase.