Já vám dám mini

Něco v tomhle duchu vyjde o mini Czech Adventure Race v Hydru. Už mě ale Ludvik honí, ať nasedám do fára směr Icebug Hemavan.


Velký, drsný, nekompromisní a mnoha dalšími vzletnými přívlastky certifikovaný Adventure Race čtyřčlenných týmů bývá tradičně v půlce srpna. Aby se nám věrným závodníkům nestýskalo po závodě tak dlouho a naopak nováčci si mohli vyzkoušet, co Adventure Race obnáší, uspořádala sehraná pořadatelská sestava okolo ředitele závodu Tomáše Vaňka "kratší" verzi závodu. Nazvali ji neškodně mini Adventure Race, ale nakonec mini v okolí Štěchovic bolela solidně.  Což ale na škodu rozhodně nebylo..

Jak se pozná účastník Adventure Race? Z auta dokáže vytahat neuvěřitelné množství outdoorového harampádí a oblečení, které různě přenáší sem a tam, ve snaze co nejlépe si rozmístit potřebné vybavení na jednotlivé disciplíny (většinou se stejně na něco zapomene). Tato přípravná fáze už je jakousi zahřívací etapou, protože tady se rodí strategie a vymýšlejí fígle: „Hele, tuhle zátoku nemá cenu obcházet, budeme plavat. Nabal do Depa B hydro vak, na břehu se svlíkneme do naha, naházíme všechno do vaku a přeplaveme.“  Ti zkušenější štrachají a přenášejí méně, protože už vědí, co a jak.
V pátek 15.7. v podvečer u Sportovního centra ve Štěchovicích to tak vypadalo jako na outdoorovém veletrhu. Tu se válelo kolo, pádlo, támhle bunda, trenky, energetické gely. Pořadatelé ale byli k závodníkům shovívaví a na trati bylo jen jedno depo a disciplíny nebyly nijak záludné. Nejdříve nás čekal okolo Štěchovic krátký trek (18km), pak podle mapy objet na kole pár kontrol (60 km) a dojet do depa v Živohošti, kde byly lodě (14 km´) a další trek (30 km). Závěrečná cyklo etapa (60 km) pak vedla přes kontroly zpět do cíle ve Štěchovicích. Suma sumárum nějakých 180 km a podle pořadatelů práce na 16 hodin pro první dvojčlenné týmy. Tak uvidíme, jak se nám bude dařit. V deset večer jdeme na to…
S bráchou jsme závod pojali jako vhodnou přípravu na srpnový velký Adventure Race, protože každý takový závod je vedle zkoušky fyzičky i zdroj mnoha zkušeností. A i když už jsme pár takových závodů absolvovali, zase jsme nějaké chybky udělali a dobře se poučili.
Z prvního treku se stal kvalitní přespolák. Jako odkojení orientační běžci to na první kontrolu střiháme přímo. Správně trefujeme cesty a na jedničce jsme první. To se povedlo, už budeme mít klid, zvláště když i dvojku nalézáme rychle a celý postup pěkně valíme. Cestou na trojku se ohlédneme na poli za sebe a … jak je to možné! Za sebou vidíme nejméně šest světel, tedy aspoň tři další týmy. Na čtyřce už nás mají, je mezi nimi i jeden mix. Trošku se uklidňuji, že Radka Brožková je vicemistryně světa v orientačním běhu, tak asi běhat bude muset umět. Dál už pokračujeme společně.
Noční kolo bylo krásné. Hned na jedničku prověřil stavitel naši techniku důkladným single trackem dolů k řece, pro trojku jsme si museli vyšplhat až na rozhlednu. Na poslední kontrole před sjezdem na pláž do depa v Živohošti začalo svítat. V mojí hlavě se ale spíše zatmělo, a tak jsme ve sjezdu špatně odbočili a zbytečně ztratili pár minutek.

Loď za ranních paprsků byla jak z indiánské příručky. Ticho, klid, mlha válející nízko nad vodou. V ramenech Slapů jsme sebrali pár kontrol a hurá na trek. Ten se motal okolo přehrady a na závodnících bylo, zda si postup občas zkrátí plaváním nebo vodu poslušně oběhnou. Takové volby byly čtyři a kdo si nedělal se svlíkáním a sušením příliš cavyky, tak se mu vyplatilo vždy plavat. Nám se s bráchou do vody ze začátku příliš nechtělo, protože byla ráno ještě docela zima, ale v další části závodu už jsme to brali jako vítané zpestření. Po 14 hodinách závodu jsme si dopřáli zastávku na pivko a kofolu. V klidu jsme se v hospodě v Cholíně usadili, protože podle zpráv jsme na trek vyráželi s dostatečným náskokem. Jenže než jsme si stačili ťuknout, vbíhá do hospody jeden ze soupeřů, bez rozpaků žadoní obsluhu o vodu do camel bagu a vůbec nevypadá, že by si dal po obědě dezertík. Co se dá dělat, dáváme kontrolního exáče a další část treku bušíme o to usilovněji. V depu si dáváme záležet, abychom se převlékli co nejrychleji a nedali soupeřům „čuchnout“. Vyrážíme s drobným náskokem, který jsme udrželi až do cíle, kde nás již čekal zasloužený odpočinek, sdílení zážitků se soupeři a po vyhlášení poklidný večírek – přeci jen závod trval poctivých 19 hodin.  

Nápad uspořádat „krátký“ Adventure Race byl od pořadatelů správná trefa. I zkušení závodníci si museli šáhnout až do nejtajnějších rezerv a nováčci si mohli osahat, co je potřeba dopilovat, než se pustí do třídenního dobrodružství zvaném Adventure Race.

Tady mini mapa.