Videli jsme 2 584 zadků a dostali pěknou facku

Hlava mi to nebere,ale na Beskydskou sedmicku se prihlasilo 2 700 závodníků. Po absolvovani tohohle pochodu smrti už rozumím Vanousovym slovům: "Ty lidi z Beskyd jsou proste pošahanci. Když jsou schopny lézt kazdej den na Lysou, vůbec jim pak nepřijde divny, přihlásit se na takovou akci." S brachou nám závod přišel podle rozpisu jako fajn výlet. Koukneme se do Beskyd, dame Radka, trosku pozavodime a vlastně by to ani nemelo moc bolet. Necelých 90 kilaku musíme přeci splachnout za 12 hodin. Vždyť je to cely po značce, v kazdym udoli je obcerstvovacka a přihlásila se i Neumannka. Uher sice na závodním webu furt vykřikoval něco o zdolání sebe sama, ze je to jako výstup na K2 a podobný marketingový kecy, ale to nás přece nemůže nějak vystrašit. Teď už ale vím, ze na severni Morave se marketing nedělá...

Mapa byla zbytečná. První tři hodiny jsme před sebou pořád někoho viděli a pak už jsem měl stejně mlhu.

Jako klasicky Pražáci jsme přijeli pozdě, a tak zatímco cely stado vystartovalo ve čtvrt na deset, my se prisourali na startovní koberec pul hodiny po všech. Zádný čas jsme neztratili, ale nějak jsme se museli přes všechny batuzkare dostat. Tolikrát "zleva" uz doufám nikdy neřeknu. V jednom sebehu uz na mě nejaký dobrý Moravak vytahoval hůlku, ale včas jsem mu plachl. Doufám, ze se tam rosekal, dědek jeden. Na Radhosti se chytame nějakého geronta s cipernou blondýnkou, kteří nám krasne rozjeli sjezd ke druhé obcerstvovacce u hotelu Ráztoka. Fikame jeden tým za druhým. Na občerstvení mi ale trosku horkne meloun, když nám hlásí, ze jsme nic nestahli, naopak dostali přiloženo. Hlava závodníka takové informace pochopitelně vůbec nehodlá přijmout, a tak jen nadavam na pořadatele, ze neumějí počítat. Nasledujici vejslap na Pustevny je první varováni, že zadarmo to fakt nebude, navíc když nahoře na nás řve dědek, ze se flakame a ze na nás pošle Bolta. Furt jsme docela akční a za kazdou zatáčkou uz vyhlizeme Libanka, Pepra, Honzu Kotyka, proste čelo závodu, které jsme snad uz museli tím silenym tempem dohonit. Jenže jsme dohonili jen další mix. Holka žene jak kráva, a tak musíme Shlehnout první drogy, abychom na Smrk vylezli před ni. Shleha funguje, jsme v rausi a na Smrk vyletime jak čiperky. Jenže tam nám řeknou, ze na čelo ztrácíme skoro hodino. Co? Zakusujeme se do sebehu a najednou to kolem nás na uzounke kamenite pěšině prokuli dvojice, která ve vyslapu na Smrk zvracela. Zkousime je haknout, ale bez šance. Aspoň jsme tak ale dobehli Ladu s Tomikem. On nich se dozvídáme, ze kdybych byl kikina, tak společně bojujeme o prvního fleka, ale ze chlapy jsou opravdu tak hodinu před nami a ze strašně prasej. Hlavně z kopce. V Ostravici s nimi dáváme občerstvení a začínáme šplhat na Lysou. Brácha to rve, Lada to rve, já s Tomikem děláme jako ze OK. Jenže me pomalu dochází a nahoře na Lysý jsem na totalku. Silou vule to pouští dolu, ale ladny běh v kterym si tak frčim uz to fakt není. Z mapy se mi ale zda, ze to nejhorší máme za sebou. Navíc krasne svita, určitě se rychle proberu a "vono to pude". Možna by to šlo, nebejt v Beskydech...

Cestu po modrý na Travný si budu pamatovat nadosmrti. Na začátku kopce jsme měli před sebou v tu dobu osmý tým. Do téhle chvíle jsme předběhli  2586 závodníků. Jestli někdy nepoběžím Bostonský maraton nebo se neučástnim největší swingers party ever, tak už asi nikdy tolik lidí nevojedu. Brácha do nich nastoupil a brzy je měl docvaklé. Mě už to ale vůbec netáhlo. Z každého menšího kopečku se pro mě stal Elbrus a dost živě jsem si vybavoval, jaký to tam s Křižákem a spol bylo utrpení. Nakonec jsem musel hodit ručník a na 15 minut zalehnout. Moc jsem se nevyspal, protože jsem sebou sekl kousek od cedule "Pozor šelmy" a při každým zašustění jsem už viděl vedle sebe huňáče. Při siestičce nás obešli dva týmy, další nás dostal při seběhu, kterej byl fakt totální pakárna kolmo na vrstevnice.

V Moravici na občerstvovačce jsme si dali pivo, což nás docela srovnalo (aby taky ne), a pak už to docela šlo. Sice už se nám nechtělo běhat a v seběhu do řeky si nás několik týmů ještě docvaklo, ale v brutálním výšlapu z Řeky zpátky (na kterej se snažím zapomenout, nebo do Beskyd už nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu), už nás přeťapkal pouze jeden tým, na kterej jsme si ale věřili, že je dáme díky našemu zpoždění na startu.

Nakonec jsme byli jedenáctí a po doběhu mi bylo jasný, že na tento závod se už nikdy nevrátím. Jen kopce, bolest a tma. To jsem mohl zůstat doma.

Po týdnu ale už přemýšlím trošku jinak...

Koho by zajímala TV repka 

V každém případě hluboká poklona vítězům a ještě hlubší všem, kteří trať přeprali a dokončili, včetně Neumannky, která si to u mě docela polepšila.