Předem se omlouváme za překlepy, chybky i málo vzletný sloh. Jde o copy+paste deníkových poznámek psaných přímo na cestě do mobilu. Postupem času to aspoň drobně opravujeme.
Začínáme Filipínami, jak čas a vůle dovolí, doplníme severní Ameriku, Peru, Kostariku, Tenerife, Turecko.
Úvod
Usoudili jsme, že již máme věk i trpělivost na to, rozdělit dovolenou na cestovatelskou a lenošící část. Proto jsme se první týden vydali na sever ostrova Luzon zkontrolovat práce na rýžových polích a rakve zavěšené u Sagady a druhy týden máme v planu pokojné zevlování po ostrovech a plážích severního Palawanu.
Ubytování jsme brali "střední třídu", žádný zbytečný luxus, ale toaleta + sprcha (často jen studena voda) na pokoji. V jídle jsme se neomezovali, autobusy brali lepší, moc nesmlouvali. Útrata do 1000 Kč/osoba/den ( včetně ubytování, cestování).
Měna: 1 Kč = 2 pesos (PHP). Obecně levněji než v ČR.
Manila 9.3. Setkání s pánem s kulometem
(Výdaje: Taxi 600 PHP, ubytovani penzion Natividad 1100 pesos)
Z letiště bereme taxi za 600 PHP. Taxikář nás již tradičně natáhl, ale už nás to smlouvání na letišti nebavilo. Pár jsme jich odpálili, cenu snížili, ale určitě by to šlo i víc. I tady má každý správný taxikář Toyotu, a to co v nejhorším stavu. Pruhy a blinkry neexistují, hlavní je klakson, pak volant a následuje brzda. Asi je to nejbezpečnější kombinace, brzdy většinou fungují mizerně. Dříve byl penzion Navidat asi i pěkně položený, ale teď je obklopený mrakodrapy a v ulici se nesvítí. Což vyhovuje bezďákům, kterým se tu dobře spí. Při výstupu z taxiku mě atmosféra trošku překvapila, ale druhy den jsme zjistili, ze je to v Manile vlastně standard. Celý rok je tu teplo, a tak lidi spí úplně všude. Hned u taxiku si nás přebrala ochranka s kulometem. Já se tak cítil hrozne důležitě, Petra zase jako dáma, protože ji chlapák s kulometem otevřel dveře od auta.
Manila 10.3. Setkání s lhářem
Snídáme vajíčko, bez toho tady snídaně asi ani neexistuje. Dnešní plán je jasný. Koupit bus lístky do Banaue a zmizet ze smradlavé Manily. Chvilku zkoušíme jít pěšky a nasát atmosféru města, ale moc to nejde. Chodníky skoro neexistují, všude jsou mraky lidí, vozidel a vozítek, ulice páchnou výkaly a smogem. Manila to u nás s přehledem vyhrává jako nejhnusnějsi město, kde jsme kdy byli. Lehce přidušení bereme taxi na autobusák společnosti Ohayami. Taxikář si řekl, ze nás pěkně obere a bude mít ryto, a tak nás nejdříve vezl na autobusák, tam čekal nez si všechno zařídíme a pak že nás hodí do centra. Furt si něco vymýšlel, nechtěl říct cenu a rovnou nastartoval fáro a jel. Tak jsme ho v tom nechali a při vystupování po několikaminutovém smlouvání mu vrazili tři kila a vystoupili. Myslím, že spokojeni jsme byli všichni.Centrum nic moc, pevnost Intramuros s národním hrdinou Rizolou je dobrá v tom, ze se tam platí drobné vstupné a nejsou tu tím pádem davy lidí. Jinak je to ale obyčejný malý park s opevněním a výhledem na řeku (čti kanál) Pasig. Lístky do Banaue stály 450 PHP jeden, odjezd v 22:00. Cesta splnila očekávání. Z repraků padal jeden evropsky rockový hit za druhým (nejčastěji Bon Jovi), klimoška mrazila, co to šlo, takže kdo neměl mikinu, kalhoty a čapku a navíc měl utrzenou záclonku, kterou se dá klimatizace zacpat, dojel do Banaue, jako mražené zboží. Cestou jsme několikrát opravovali, což je v podání Filipinců mlácení nářadím do kovových součástek. Motor se uvařil tuším třikrát, ale s tím se počítá, stačí zastavit u benzinky a nalít do chladiče spoustu vody a vykouřit pár cigár. A ráno jsme byli na místě.
Banaue 11.3. Setkání s tricyklem
Předem jsme měli vybraný penzion Sanafe (1000 PHP), a tak jsme snadno odrazili utok nahanečů. Ubytko moc pěkný, řekl bych že na místní poměry nadstandard. Kvitujeme hlavně úžasnou terasu. Hned u snídaně nám začali cpát výlet do Batadu - 3000 PHP za jeepney. Většina turistu jela již rano, a tak je placeni celého jeepney jen na nas. To je ale moc a u turistického centra si domlouvame tricycle za 1000 PHP, který nás vyvezl až do sedla nad Batadem. Průvodcem pohrdame, neni potreba, i když cesta značená není. K terasam a vodopádu je to ale kousek, sice občas zabloudime k někomu na pozemek, ale většinou to vadí je spicimu čoklovi, protože mu stíníme. Nakonec nás kus cesty po rýžových polích vedou dva prcci, co jdou ze školy a hraji s námi hru na sikuly a nesikuly. Oni vždycky kus cesty po úzkých zidkach bezi a pak čekají a směji se, jak nam to nejde. Smradosi jedni! Na zpáteční cestě začíná pršet, což znamená jediné. Sesun pudy na silnici. Takže v jedné zatáčce asi hodinu čekáme, nez tu pohromu bagrista napraví a můžeme tricyklovat dál. Aspon dáváme zalejvaci polivku za 25 php a seznamujeme se s Japonci, kteří klepou hroznou kosu, protože mají jen krátký trika. K večeři dáváme Adobo, víno mají drahé, pivo za 60 PHP.
Sagada 12.3. Setkání s buvolem jak kráva
Rano jsme jeli jeepney do Bontocu (150 PHP/osoba). Na odjezdu jsme se drobne zdrželi, protože pro Fina, co s námi jel, si přišli místní, ze vecer nezaplatil za piva. Nepřel se s nima, protože si z večera nic nepamatoval. Na cestě bylo par zastávek s kochanim, udělali jsme par fotek teras a Fin video se psím sexem. Že prý ma doma dva dobrmany, tak at z výletu taky něco mají. Zřícený bus společnosti Florida jsme nefotili, ale pochopili, proč nám v Manile říkali, ze ted nejezdi.V Bontocu jsme vybrali z bankomatu prachy a dalším Jeepney (45 PHP) pokračovali do Sagady. Jezdí cca každé dve hodiny, jízdní rad se podle me řídí stavem naplnění prostředku. Kdyz už se tam nevejde ani stará paní se zmrzlinou v pytliku a pan se slepici v krabici, může se jet. Což neznamená, ze se dojede. Naše vozítko se porouchalo asi po 15 minutách, ale nic se neděje. Zavolá se sousedovi, a ten si udělá holt výlet do Sagady. Stejně se jen flaka doma a manželka už dlouho nikde nebyla. Ubytování v St Joseph za 1200 PHP, na zdejší poměry hodně dobry. Odpoledne ještě zvladame výlet na "světoznámé" rakve. Očekáváme velkou turu, z místní mapky to aspon tak vypada. Ve finále jsou ctyři rakve (no spíše par prken) pribity na skále, která je vidět ze silnice kousek za poslední hospodou ve vesnici a dalsi rakve jsou položený v jeskyni po ani ne kilometru. My jsme naštěstí zabloudili (opět jsme pohrdli průvodcem), a tak jsme se prošli pěkne po okolí a viděli obrovskyho a pěkne nasranyho buvola.Jinak ty rakve žádná pecka, pivko ale chutnalo, na to byla atmosféra slunečného podvecera jako dělaná.
Sagada 13.3. Setkání s místním regeemanem a vicepremiérem Filipín
Dopoledne jsme vyrazili do Echo valley. Už začátek výletu ma atmosféru, kdy se musí jít přes místní hřbitov. Opět to neni žádná velká tura. Hned za hřbitovem spadnete pod skály, kde místní provozují komerční lezení a dole jsou skály, kde jsou na skále přitlučené rakve. Protože takto by to byl výlet na 20 minut, jdeme dal, prelezeme ohradu pro krávy a za chvíli jsme u jeskyně, kterou chceme projít a vylézt na druhé straně. Z popisu v Lonely Planet to vypada snadně, celovku máme. Zase tak snadné to nebylo, čast jsme museli jít po pas ve vodě, strašil nas u toho netopýr a u vylezu bylo dost křáčí, ale stalo to za to.Pak jsme pokračovali na horu Kiltepan s krátkou zacházkou k Rock Inn Cafe, kde jsme se prijemne obcerstvili. Z Kiltepan jsme to naprali napřímo přes les po MTB downhill singletracku směr vodopád Bokong. Samotný vodopád je asi jen 3 metry vysoký s malou tunkou na tři tempa, ale nad nim u silnice je nejlepší bar na světe. Provozuje ho poslední regeeman na Filipínách (jinak už všichni poslouchají Bon Joviho), je odsud nádherný výhled na zapadajici slunce a Red Horse tu chutnal jako nikde jinde.Vecer přijel do našeho penzionu na kus řeči a večeři vicepremiér Filipín. Jídlo ale dodávali z Log Cabin, kde jsme si i my rano zamluvili stůj. A jídlo bylo fakt skvele, i kdyz za drobet vyšší cenu 280 PHP.
Sagada/Baguine 14.3. Setkání s autobusovou realitou
Snídaně v Yogurt house luxusní. Palacinka s ovocem a domácím jogurtem. K tomu samozrejme vejce. Autobus (Lizard company) do Baguine nam malém ujel, protože kdyz jsme přicházeli k nemocnici v 9:50, tak už zvesela odjížděl. Místní jsou ale akční, začali delat vyrval a bus po chvilce v zatáčce zastavil a my si ho dobehli. Jak jsme později zjistili, nebylo to nic výjimečného.Cesta připomínala orientacke zájezdy do Maďarska. Hráli se odrhovacky a zvracelo se. Tak jako v letadle mate nahoře dýchací masky, tak ve filipinskych autobusech visí u stropu pytliky jen si odtrhnout. Plny pytlik si pak jako trofej vezete az domu. Podle hodinek jsme velkou čast cesty jeli ve výšce přes 2000 m/n/m. Výhledy to byly krásné, brzdy a naše nervy trpěly. Za 220 PHP toho bylo 5 hodin dobrodružství.V Baguine se nezdrzujeme, kupujeme bus do Manily u Viktory Liner (lepší dopravce, přes noc, odjezd 22:10, cesta 5 hodin, spoje jezdí furt), přes net kupujeme letenky na ostrov Palawan (Cebu Airlines, cena 11000 PHP pro oba zpáteční.) a ještě tentýž vecer frcime dal.Stejně jako v Peru se řidiči rodí jako závodníci a nejlepším kamarádem jim je klakson. Takže sice jedeme First class se Luxe, což podle ikonek má znamenat pohodlí a bezpečí (omezeni rychlosti do 90 km/h), ale ve skutečnosti to znamená, ze uvnitř necestuji slepice a řidič ma silnější motor, takže některé předjíždění manevry dotahne do konce sám a nemusí mu k tomu bržděním dopomahat protijedoucí kamion. Ale jinak sedačky pekny, široký, sklápěcí, kdyby řidič každé dvě minuty netroubil, krásné bychom se vyspali.
Manila/Puerto Princesa 15.3. Setkání s naháněči
Oproti terminálu 1, který je stary a je pro mezinárodní lety, je terminál 3, z kterého letime na Palawan, novy a několik hodin zevlingu je v pohodě. Kdybychom chtěli byt zmlsani, mohli jsme to strávit na nekalikohodinove masáži/procedurach, která byla asi za 400 Kč. Při letu se pry hrála hra typu kdo první ukáže fotku svého dítěte vyhrává... , ale ja to prospal. Na letišti v Puerto Princesa na nas hned nabehla banda nahanecu, kteří ume pracovali s cenovou kotvou. Nejdřív nám hosteska nacpala letacek s cenami dopravy po ostrově. Pak jsme totéž viděli u velkého plakátu u kterého nas nahaneci přepadli a s velkou kalkulačku vypocitavali "Good prize for you". Do not jim navíc hraje čas a potreba zákazníka. Je hrozny vedro a poslední bus do Port Barton jede v 9:30 z pět kilometru vzdáleného terminálu a ted je 9:25. Nejsme ale zádný padavky a z ceny 5500 PHP jsme borce stáhli na 2500 PHP. Dlužno dodat, ze cesta byla fakt dlouha (cca 80 km/ 4 hod), takže ty prachy byly zasloužený.Ubytovat jsme se chtěli v Greenview resort ((1700 PHP), ale měli plno. Na doporučení jsme vzali Elsa's beach house a bylo to super. Pěkné ubytko s vlastním wc a sprchou, sice bez teple vody (pry v některých chatkách je), hospodou s WiFi a houpacimi sítěmi (1000 PHP/noc za dva).
Port Barton 16.3. Setkání s meduzou
Zevling v Port Barton, jsem si vylepšil bitvou s meduzou, kterou jsem prohrál a z boje utekl s popalenou rukou. Nic hroznyho, jen o něco málo horšího nez štafety na Moravě. Potěšilo nas, ze jedna z lodek parkujicich u pláže nese hrdě českou vlajku a jméno Tomáš. Pry bydlí někde v kopcích za vesnicí a občas přijde. Nam se ho ale potkat nepodařilo.
Port Barton 17.3. Setkání s popáleninami
Po spálení od medúzy jsem se dnes nechal spálit od slunka. Půjčil jsem si kajak (80 PHP/hodina), namazal se jen kam si dosahnu a vyrazil kolonizovat okolní ostrůvky a pláže. Vrátil jsem se ziznivy, spáleny a dnes me boli cele tělo. Na rozdíl od Fernão de Magalhães jsem se ale nenechal místními při kolonizace sežrat. V hospodě nas překvapila vysoka cena za ovocný salát, který byl ve finále docela chudý. Trocha manga a banánu. Vyrazil jsem tedy nakoupit ovoce na trh s vidinou, ze to musí stát par supu, minimalne méně nez litr benzinu (50php). Ale ouha, za dvě manga a dva minibanany paní chtěla 120 PHP. Drahy je asi mango, protože na jihu ostrova má nějakou nemoc a cestou sem na sever nas zastavil policajt a ptal se nas, jestli nepasujeme mango.
Port Barton 18.3. Setkání s vlnama
Podle místních je na severu monzum, takže tu dnes fouká a asi ani nepojedou lodi do El Nida. Nám je to fuk. Držíme si zběsile tempo dovolenkaru. V devět budicek, snídani stihnout do jedenácti (kdyz mi naserviruji rybu s mnoha kostmi, mam co delat), s Red. Horsem, knihou a jednou drobnou aktivitou to preklepat do večeře okolo sedmé a vydržet vzhůru do deseti. Je to fuska, ještě ze doma tenhle frmol budeme moci opustit. Díky monzumu byly docela vlnky, takže výlet dvoukajakem na whitebeach (kousek jizne od Port Barton, kam lze dojit i pěšky) dal zabrat a občas to hezky hoplo. Vecer večeře v Bamboo house, která byla skvělá, Petra mohla pit rovnou z kokosu, takže spokojenost. Prodávali tu i pohledy se znamkama (do Evropy 14 PHP), tak jsme i splnili společenskou povinnost.
Port Barton/ostrov Albaguen 19.3. Setkání s kycemPort Barton
Rano odjezd na výlet po ostrovech (hopping islands) cena 2 000 PHP/loď s obědem. Po cestě snorchlovani, který bylo vlastně docela zábavné, obed a zevling na German island (šílený kyc jak jsme chtěli). Cestou zpět se necháme vysadit na ostrově Albaguen a ubytujeme se v Blue Cove Tropical Island Resort, 1500 PHP chýše pro dva.
20.3. Setkání s gekonemOstrov Albaguen, Blue Cove Tropical Island Resort
Jsme moc zvědaví, jak to tady bude vypadat za par let. Ted je to ráj. Jasně, občas se tu na bělostne plazi vali plastová lahev, ale to neni tím, ze by tu byl nepořádek, ale ze proste Filipininci (jako většina mimoevropských) mají posunuty hranice bordelu. Rano sice úklidi pláž od ras, které zůstanou po odlivu, ale lahev proste nechaji. Ale jinak totální idylka, a tak jsme se rozhodli zůstat do konce pobytu a ušetřit si plahoceni do El Nida. Poskakovani (hopping) po ostrovech jsme si již užili, věnujeme energii lenošení, četbě a číhají na metroveho gekona, který se dnes rano slunil u vedlejší chatky a byl to fakt elegan. Zatím jsme ale spolu nenavázali ideální vztah. Nejdřív jsem se bal ja, pak on.Vecer jsme ještě dobyli po místním trailu vyhlídku a musím uznat, ze me mile překvapila. Výhled stal za těch 20 minut kopce.V noci se úplněk opřel do hladiny moře, vlnky splouchaly a my usrkavali silné pivo na terase v koruně stromu. Chtěl jsem zasit versovat, ale Petra me včas zarazila. I tak to byl nechutný kýč.
21.3. Setkání se zelvou
Ostrov Albaguen, Blue Cove Tropical Island Resort
Uznávám, ze potápění (no dobre snorchlovani) ma něco do sebe. Dopoledne jsem udělal par temp a ty vole želva! Mažu za ní, ale ta mrcha je docela ciperka. Chvíli ji ještě pronasleduju, ale zda se mi, ze z toho neni úplne nadšena, tak ji nechám plavat a chlubim se kapitalnim úlovkem manželce. Ta mi samozrejme nevěří.
22.3. Rozloučení s debilnim Svedem
Ostrov Albaguen, Blue Cove Tropical Island Resort
Lebedeni na ostrově nám dnes krapet pokazil upovidany Švéd s okazalym sklonem k sebezalibeni a skrytým sklonem k nacionalismu. Takže jsme se během večera dozvěděli, ze jižní Evropa je na odpis, v Thajsku je zbytečně moc lidi a místní kuchař neumí udělat rybu. Ze ji příliš vysusuje, v tom měl pravdu, ale proč mu ji proboha vrací dvakrát a objedná si ji znova, to nechápu. Utekli jsme před jeho rozumovanim na teresu v koruně stromu, takže ani nevíme, jak to dopadlo. Tipuji, ze mu do jídla minimalne naplivali. Kdo si ale nechá jídlo doporučit a objedná si jednu z místních specialit, tak si pochutna. Odpoledne jsme se nechali odvézt zpět do Port Bartonu (loď 1000 PHP, doba hodina), protože rano jedeme busem do Puerto Princessa a pak let do Manily. Ubytovani a jídlo volíme osvědčené: Elsa's house + Bamboo restaurant.
Port Barton 23.3. Setkání s prachem
Odjezd busem do Puerto Princesa (4-5 hod, 250 PHP/osoba, odjezd v cca 9 hod). Místní nám moc nedokázali říct, kdy bus přesně odjíždí, ale oni to s časem mají dost navolno. Rano jsme tedy raději již v 8:30 stepovali u benziny u Bamboo house, abychom měli dobre fleky. Bus se již nakladal a nakládat se vlastně nepřestal po celou dobu cesty, takže do cíle na terminál v Puertu Princesa dorazila misto sebevedomeho autobusu komihajici se koule obalena batohy, krabicemi, zvířaty, lidmi a vším co cestou potkala.
Odlet do Manily v 16:55 a pak směr Praha přes Soul, kde je super letiště a v relax zónách jsou za počítačema s free internetem bohovska křesla, v kterých se krásne spí.
Obecně
Pití - místní pivo Red horse slušné se svými 7 % cvala. Cena 25-30 Kč v hospodě i obchodě je milá.
Těžké dat si u moře prvního red horse az po 12 hod. Ale kdyz si člověk prispi a snida rybu hodinu, lze to pretrpet.
Proti zehnuti medúzy si misto odrbat pískem.
Národní jídlo adobo je dušené maso (různé) v česneku a octe. Chuť je to zajímavá, občas kousky masa nejsou zrovna líbove. Na peruánskou alpaku to proste nemá.
I polivka sinigang je na kysele bázi, zajímavá chuť.
Pověstná filipínská usmevavost mi zase az tak výrazná nepřišla. Je to lepší nez u nas, ale taky jsem dost Filipincu viděl otravenych. Spíše mi přijdou jako děti. Občas si začnou falešně zpívat, hihnat a i při smlouvani je to s nimi jako kdyz děti lžou. Cenu poradně nevyslovi, odpovídají oklikou.
Místní popová hvězda se pry jmenuje Bamboo, ale my jsme tedy furt slyšeli Jon Bon Joviho. Please forgive me...
Manilla, Jeepney a dráty.
Batad - rýžové terasy
Sagada - zavěšené rakve
Port Barton
Ostrov Albaguen
Žádné komentáře:
Okomentovat