úterý 16. října 2012

Turecko nás dostalo! Do úzkých, do kolen, na lopatky NE!

Do Turecka na Lycian Challenge (finále Evropského poháru v Adventure Race) jsem se vydal s fešným supportem týden před závodem, abych nebyl úplný profi sportman, ale i poznal místní, což mě na cestování vždycky nejvíc baví. A myslím, ze to bylo i vzhledem k závodu taktické, protože jsem se naučil "dobrý den, což bylo leckdy mnohem důležitější, než se snažit hledat kontroly podle mapy.
Na začátek tak pár slov o Turcích:

Možná někomu přijde, ze jsou to čuňata (jsou). Možná někomu může vadit, ze se poflakují a místo stresu z práce, raději pijí čaj a hrají stolní hry (jak jim závidím). Možná někomu nejde pod vousy, že jsou jiní (to máš blbý). Pak ale mají vlastnosti, proti kterým nemůže nikdo říct ani evet. Naopak leckdo by se mohl poučit (třeba Češi?). Turci nekradou. Ani je to nenapadne. Týden jsem měl kolo "schované" v neuzamčené místnosti, kam mohl kdokoli kdykoli přijít. Počkalo tam na mě, stejně jako počítač, tiskárna a televize. Majitel penzionu moji obavu o bezpečí kola vůbec nechápal. Podobně to fungovalo i v dalších hotelích, kde jsme si nechávali zavazadla, se kterými se nám nechtělo tahat. Druhá věc co nás vždy dostala do příjemných rozpaků byla Turecká pohostinnost. Já mám - ty nemáš - tu máš. Ovoce, sladkosti, čaj vám téměř až vnucují. Při závodě na treku nás chytla bouřka. Naštěstí jsme procházeli malou vesničkou, kde se o nás místní málem poprali, abychom se u nich mohli schovat. Zakotvili jsme u dědka, který měl svetr ještě po tátovi Atatürkovi, ale kdybychom furt někam nespěchali, hostil by nás nejraději celý týden. Co by jedl pak, nevím. Ani vývar z ponožek by si udělat nemol. Ty neměl.

Zkrátka Turkům palec nahoru. Sice jsme si moc nepokecali, ale vždy jsem tak nějak cítil, že si rozumíme, i když jsme byli z jiných světů. 

A samotný závod? Zatím nejsilnější zážitek, i když jsme ho prodrbali, jak pravice volby. Na focení bylo ještě vše v pořádku. Byli jsme vtipní, odhodlaní, dobře vypadáme. To nám vždy v tomto složení stačilo na bednu. 

Prolog zvládáme a vyjíždíme na bike společně s druhým českým týmem na prvním místě. Jenže hned na jedničku bereme jiný postup a dostáváme. Na dvojku začíná krápat, na trojku leje a drobně chybujeme. Ač máme mapu olepenou z obou stran, milá voda si malé cestičky nachází a už tak velmi špatně čitelnou mapu mění v abstraktní dílko. Na pátou kontrolu tak kombinujeme paměť, domluvu s místními a fotku mapy ve foťáku. Potkáváme Francouze, kteří na tom s mapou nejsou o moc lépe. 

Chytám první krásnou krizi a mapování omezuji na nezbytné minimum: máme jet až na konec údolí, Francouz to snad má pod kontrolou. Takovou chybu už nikdy neudělám! Po hodině šlapání do šíleného kopce přichází tma a my zjišťujeme, že vůbec netušíme, kde jsme. Čumíme do mapy, na sebe, do tmy, do mapy, na sebe, do tmy. Jelikož další kontroly máme totálně rozpité, měli bychom to asi zabalit, ne? Jenže, my ani nevíme, kudy bychom se vrátili. Jedeme tedy odkud jsme přijeli, třeba se něco stane. Stalo. Po hodině potkáváme Francouze, kteří se tu motají stejně jako my. Po další hodině nacházíme i kontrolu a hlavně potkáváme turecký tým, který má MAPU. Až do rána se Turek velký 160 cm stává zachráncem dalších 11 lidí, kteří za ním oddaně šlapu i do těch největších kopců, chroští a dalších a dalších chyb. Přesto díky, bez tebe bychom nemohli pokračovat a nezažili ten nejhezčí AR, co jsme zatím jeli.       
Trekové kontroly v mapě máme a tak sebevědomně vyrážíme stíhat na druhém místě Poláky a vedoucí Berghaus. Druhá kontrola treku leží ve 2 500 metrech, a tak jsme si cestou museli na 5 minut schrupnout. I další trekové kontroly dáváme s přehledem, první bouřku přečkáváme u chlapíka v chatrči, tu druhou bohužel těsně pod vrcholem, kde sice díky bleskům vidíme dobře do mapy, ale jak já se bál. Než nasedneme na kola vstříc přejezdu na "rope skills", bouřka ustává, začíná od moře foukat teplý vzduch a vše vypadá báječně. Fujda sice v jedné zatáčce padá, když se kochá až moc, ale jinak není spokojenějších lidí na světě.  


Jenže přichází další problém s mapou. Trošku nezkušeně nevolíme na další kontrolu dlouhý objezd po státovce, ale postup napřimujeme. Když půlhodinu nemůžeme najít tu správnou cestu vedoucí z města, volíme alternativu, která také není vůbec špatná. Stoupáme po šotolině, to že to není asfalt, jak říká mapa, nás vůbec nevzrušuje, to je tady normální. Po třech kilácích se ale šotolina mění v jíl. Šlapat se už moc nedá, je to kopec jak kráva, jíl klouže, tlačíme jako již mnohokrát předtím. Ale co se to najednou děje? Kolo nejde už ani tlačit. Jíl se tak lepí, že bakule neprojdou vidlicí. Zkoušíme všechno. Donekonečna kola oklepáváme, vymýšlíme techniky, jak pokračovat, ale nic nepomáhá. Nakonec neseme jílem obalená, nesnesitelně těžká kola, další čtyři kilometry na zádech. Mám pocit, že mě ostatní proklínají. To se dalo objet po zelený...   

Lanové aktivity jsou pěkný, a protože je tma, tak nám to 100 metrové slanění nepřišlo ani nebezpečné. Na treku potkáváme kraby, kontroly nacházíme jedna radost a tak se nad ránem odměňujeme 10ti minutovým spánkem a já douškem vody z pramenu. Krása.

Když jsme si po treku poradili i s "rafty" na místní stoce, zase jsme si začali věřit na druhé Poláky. Zvláště po geniálním nápadu, že využijeme most, který sice není v mapě, ale jeli jsme pod ním na lodi. Ušetříme tak asi 7 km. Houby. Cestu k mostu nenacházíme ani podle mapy, ani podle popisu místních, a tak jezdíme sem tam a nakonec brodíme. Na další kotrolu stoupáme do nebes. Nebeský žebřík si vylepšuji ochutnáváním plodů rostoucích okolo. Bohužel jsou mezi nimi i nezralé olivy, věřte, nikdy jsem v puse neměl nic děsivějšího. Držka se mi křivý ještě další kilometry. To nejhorší má ale teprve přijít. Na další kontrolu si dáváme krásný dlouhý sjezd a těšíme se dobré jídlo. Po delší době jsme ve větší vesnici, a tak doufáme v nějaký obchod, ideálně v hospodu. Jenže tu jsou jen pořadatelé a jestli by si nás mohli na dalším postupu točit a fotit. No co máme dělat, s médii to chce být zadobře. Nejsme přeci žádní Baroši. Takže šlapeme dál až na hranu kopce, odkud má vést cesta na kopec, kde bude další kontrola. Jenže ouha, cesta poněkolika desítkách metrů končí. Nevadí, to je tady normální. Vracíme se, pořadatelé nás škodolibě stále natáčejí. Zkoušíme další cestu. A další. A další. A další až do tmy. Pořadatelé už jsou naštěstí fuč. Co naplat, musíme jinudy, bohužel přes ten krásný dlouhý sjezd, který jsme si před třemi hodinami tak dávali.


Aby toho nebylo málo, v následném sjezdu nás opět škádlí mapa. Je tma, zima, máme hlad a nám nesedí směr cesty do údolí. Když sjedeme blbě, asi umřeme. Brácha projevuje kus odvahy a sjíždí do tmy do míst, odkud štěká asi sto psů. Po chvíli slyšíme asi dvěstě psů. Pak někdo křičí. A pak se brácha vrací, že prý je to ta správná cesta. Uf. Ve sjezdu vymrzáme, ale co, dole je město, kde je vytoužená restaurace. Nikdy jsem neměl lepší čaj. Turci se opět ukázali jako skvělí hostitelé, vůbec se nedivili, co to tam v jedenáct v noci přistálo za exoty a hostili nás vskutku královsky.


Třetí noc bez spánku si již vybírá své daně. Usínáme, hloupě chybujeme, kličkujeme, ale do depa se přeci jen dostáváme. Zasloužených 30 minut spánku je dar z nebes. Na poslední trek vycházíme se svítáním společně s Turky, kteří již nechtějí mapovat, a svěřují nám svoji nepromočenou mapu. Táhneme to s nimi jednu kontrolu, ale když vidí, v jakém svahu se chceme přizabít, berou si mapu zpět a jdou rovnou k moři na seakajaky. My se ale zabít taky nechceme, ze svahu vycouváme, ale pro kontroly na přemostění si přeci jen dojdeme. A stály za to. 


Slanění do moře, kilák plavání na ostrov a závěrečný seakajak už byly za odměnu, i když jsme na chvilku chytli rapla, že nestihneme limit, protože vlny šly tak nějak blbě od pobřeží, ale nakonec jsme limit 78 hodin o nějakých 10 minut stihli. Protože o pořadí nerozhodoval čas, ale počet sebraných kontrol, nebyli jsme si jistí, jak jsme vlastně skončili. Když se ale Francouzi divili, že jsme stihli i přemostění, věřili jsme, že jsme vybojovali třetí místo. Bohužel pořadatel byl při vyhlášení opačného názoru. Prize money si tak odvezli jiní, což nás ale trápilo jenom chvilku, protože pocit, že jsme tu šílenou trať přes všechny překážky zdolali, zklamání ze čtvrtého místo přebil. A hlavně. Vyhrál druhý český tým CZAR team Berghaus/Nutrend/Merida!!!


Vítezové Petr Bloudek, Zuzka Weissová, Tomáš Vaněk a Pavel Kurtz.
Díky České asociaci extrémních sportů, sponzorům a druhému českému týmu, že jsme mohli tohle turecké dobrodružství prožít a poznat a naučit se tolik nových věcí.

Lycian Challenge v číslech:
78 hodi závodu
10 hodin hledání
55 minut spánku
3x na kolenou
1x téměř na lopatkách
 Ondra vypadal na treku tvrdě
  Fujda s papnem zadumaně


Dejna v pohodě

7 komentářů:

  1. Zavidim a lituju, ze muj limit konci o 72 hodin driv nez vas a muzu jezdit jen zavody pro deti s Bokynou. Zhaly

    OdpovědětVymazat
  2. Pekna prace bejci, velkej respekt!! Nic si z toho nedelej zhaly, me dostane do kolen i 120 minutovej Kapr..
    PS: jsem rad, ze je Dejna zpatky, Zizkov vola ;-)
    Pidis

    OdpovědětVymazat
  3. @Zhaly, ale v úterý na lahváči budeš za krále zase ty.
    @Pidis, Dejna s váma počítá. Má vás ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. čus Pidis, tvůj zájem mě nesmírně těší, se Scorelaufem předběžně počítáme na 5.11., ještě ladíme termín Safčina porodu a jiných významných událostí a dám vědět. ;-)

      Vymazat
  4. Pěkný závod, pěkně napsané, pěkně se to čte, ach jak já vám závidím...;-) Jste pašáci!! Ploutvička

    OdpovědětVymazat
  5. moc pěkný článek a výborně jste si to užili i když 3x na kolenou a 1x téměř na lopatkách mluví za vše, léňa z HK :)

    OdpovědětVymazat
  6. No ode mne žádná pochvala přijít nemůže, za ty mapový chyby, vo tom žádná. Takže příště to Pápne zlepši, jinak víš, co se bude dít :) Lochnes

    OdpovědětVymazat