Na indiána je Pařížská dlouhá

Naposledy jsem maraton běžel před 11 lety. Jako správný pitomý junior jsem ho rozběhl na světový rekord, abych se pak protrápil na 2:53. Letos jsem k tomu přistoupil s rozvahou a dvěma cíly. Čas pod 2:50 a jít to na indiána. Což znamená na 90 %, protože nikdy nevíte, jestli ta antilopa co honíte, nemá náhodou natrénováno o něco víc než normálně a vy se za ní poženete ještě pár kiláků navíc.

Až do 30 km vše vypadalo krásně, kilák co kilák za 4 min, a tak na třicátým pěkný čas 1:59:59. Že jsem se neflákal potvrzuje i fakt, že jsem na 15 km dokonce utekl bláznovi s ledvinkou, který mě zle vyučoval na Brdské stezce.

Jenže pak jsem to moc nakopnul kolem Janáčkova divadla, na Libeňáku začalo foukat a na čtyřicátým už to tak pěkně nevypadá - 2:40:57. Chládek v Husákově tichu ale pomohl a tak mám na začátku Pařížský dvě minuty na to, abych to docupital do cíle pod 2:50. Jenže to bych musel trošku zabrat, což by se ale nelíbilo indiánovi. A protože jsem od přírody línej jak veš, ani jsem se moc nerozhodoval a upřednostnil indiána. Ty 2 vteřiny přes 2:50 mrzí, ale co. Aspoň mám motivaci na další rok.

 Pan Lorenc si udělal šatnu u Volvíčka na Hradčanský. Kolemjdoucí kočičky si mysleli, že jde rybařit.

Za pěkný nedělní program děkuji panu Lorencovi a jeho kamarádům z magistrátu, který nám sehnali luxusní čísla. Hlavně teda mně: 666.