pondělí 19. dubna 2010

Redbull Brdská Stezka Soundclash

Na AR závodech je fajn to, že se na ně nemusí trénovat. Protože na závod dlouhej 50 a více hodin prostě nenatrénujete. Buďto to máte v sobě a nebo je prostě občas nutný dělat kokotiny jako jet na kole na vícedenní, tam lejt, běhat, nespat a bicyklovat zpátky. Pak má tělo šanci si osvojit fungování v trošku nestandardním režimu.

Takže když se naskytla dvojkombinace večírek v SaSaZu na RedBull Soundclash a druhej den brzo ráno start Brdský stezky (50 km), bylo rozhodnuto.

Večírek se kurva povedl a příští rok na tenhle hudební battle určitě zase vyrazím. Ač jsem fandil Mankáčům, tak musím přiznat, že Tataboys s Mardošou (aka Tyčkou), si vítezství zasloužili. Jejich Kluci kde jste? jako Born Slippy byla šlapárna se vším všudy.

Po třech hodinách spánku a s hučící hlavou ("pijeme redbully, hučí nám v kebuli"), je jasný, že organismus bude při závodě trpět a vo tom to je.

Na startu to klasicky smrdí emulsí. Podezřívám choroše, že jim to dělá dobře, protože jinak nechápu, proč to furt na sebe matlaj. Ekl...

První pětikilák (19:09) si cupitám v první skupince, ve které se výhradě šprechtí. To mi je ale jedno, přehrávač jede na plný volume a láduje mi do škeble beaty jak se patří. Ve stoupání na brdskej hřeben dědci nasazujou a na mě jde sraní. Seru na ně a v klidu si prdím ve svém tempu. V táhlým klesání do Kytína se na mě dotahuje nějaká trojička. Šupajdí jim to teda pěkně dědkům, zavěšuji se za ně a na 15 km jsme za 63 min. To je slušný tempíčko a horko těžko se v tomhle vláčku držím. A najednou ... Dědek vytahuje z trenek anakondu a začne za běhu močit.

Po tomhle čísle se už skupinky neudržím a běžím si dál svoje tempo. Ve sluchátkách táhnou burlaci svoje lodě proti proudu, sluníčko svítí, kiláky odsejpaj a najednou zase ten dědek... Tentokrát hups za zatáčkou dědek běží s trenkama u kolen a vytírá si zadek. No to mi ho teda vyndej... Zvedá se mi kufr i tepovka, tempo klesá.

Na dvacátým to ale na mě přichází jako na dědka. Ale v klidu si típu mezičas 104:16, lezu do křáčí a zasedám. Dědka už jsem od tý doby naštěstí viděl až na vyhlášení.

Seběh do Dobříše okolo obory Aglaia jsou rychlý kilometry, ale bolej. Stehna už jsou načatý a otřesy jim dobře nedělaj. Byl to ale rychlej pětiklák. Jsem v půlce, rozběhnuto na 3:30. A sakra. To bude bolet. A taky že jo. Naštěstí ostatní trpí víc a i když další pětikiláky už chodím nad 22 min, tak předbíhám pár trosek.

Bejci pořadatelé změnili oproti roku 2008 když jsem stezku běžel trať a tak když už si myslím, že to stlačím pod 3:40, přichází kopec a 500 metrů navíc (GPS nelže!). Nakonec 3:42 a jakžtakž spokojenost. Porazilo mě spousta dědků, ale v kategorii do 39 let to stačilo na třetí místo a parádní beach soccer balón.

Nakonec nejsem ani moc rozšvihanej. Holt redbull dává křídla!

3 komentáře:

  1. To mi poser prsa! Musíš nás naučit, jak se sere za běhu, abysme neměli zdržení na štafetách a mohli porazit pragovku!

    OdpovědětVymazat
  2. srát za běhu umí i Kody, předváděl to vždycky na prvním úseku štafet v dorostu...ale už sem ho taky dlouho neviděl, takže třeba si to schovává do Bulharska!

    OdpovědětVymazat
  3. Pragovakum posereme teppich!

    OdpovědětVymazat